Vardi dobývá Evropu

Další z filmů, který nabízí zamyšlení nad hranicí mezi hraným a dokumentárním filmem. Vardi dobývá Evropu vypráví o pouličním muzikantovi, který aby si vydělal peníze na živobytí, se nechá najmout kapelou, provozující úplně jiný styl hudby, jejíž členové vyznávají odlišný životní styl. I naprosto jednoduchá zápletka, která ani nemusí dosáhnout pravého zauzlení, evokuje vnímání tohoto snímku jako částečně hraného. Na druhou stranu je převážná část filmu tvořena rozhovory (zejména tzv. mluvícími hlavami) a záběry z vystoupení kapely. Navzdory tomu, že např. i interview jde samozřejmě inscenovat, působí prezentovaný materiál autenticky. Nemluvě o tom, že takovéto momenty výrazně zpomalují naznačené vyprávění filmu a posilují prvky reflexivity na úkor samotného děje. Konflikty, a nejen ty dramatické, vycházejí ve filmu z disproporce mezi Vardiho pojetím života a standardy členů kapely. Ti by si např. přáli, aby se pro vystupování s kapelou Vardi ostříhal a shodil vous. Pro něj naopak tyto atributy představují projevy svobodného ducha, který je s životem pouličních zpěváků neoddělitelně spjat. Živit se zpěvem po ulicích totiž neznamená jen jistou výlučnost v mezích zákonů, ale především pocit vyvázání se z celospolečenských modelů, formujících životní dráhy většiny lidí. Právě fenomén pouličních zpěváků, a především těch, kteří vykazují určitý talent, často neakceptovatelný pro mechanismy hudebního průmyslu, představuje ústřední téma tohoto filmu. Snaha o uchopení esence doslova nonkonformní muziky je zde posilována právě konfrontací - jak jinak vnímat Vardiho angažmá v oficiální kapele, než jako určitý druh zaprodání se, k němuž je ale veden převážně existenčními pohnutkami. Vardi dobývá Evropu se od ostatních hudebních dokumentů promítaných letos na LFŠ liší tím, že nejde o prezentaci islandské hudební scény. Naopak přiblížením osudu jednotlivce v soukolí hudebního průmyslu dává vyniknout individualitě zobrazovaného, v tomto případě velmi svérázné osobnosti. Petr Pláteník, 36. LFŠ 2010