Když skončilo dětství

Konec dětství je příjemné, inteligentní kino. Ruský pionýrský tábor v sedmdesátých letech je zcela jiný než by měl být v brežněvovské mozky vymývající totalitě. Někteří vedoucí a děti mají pionýrské "galstuky", ale jsou lidští, inteligentní a osobití. Tradiční téma režiséra, mladý nesmělý zamilovaný muž, se zde rozehrává v mnoha humorných i vyhrocených scénách. Pionýrský vedoucí nedeklaruje marxisticko-leninské pravdy, nýbrž např. vysvětluje dětem, že kámen je také živý a má duši. Vychovatele diskutují večer s pionýry o obrazech a učí se samostatnému myšlení a názorům. Jako ve většině ruských filmů nesmí chybět klasik. Zde je patronem Lermontov. Do něho se hlavní hrdina stylizuje, jemu se chce podobat, což bývá někdy komické. Sejdou se v milostném dialogu ve hře Maškaráda, kterou děti sehrávají. V boji o přízeň vyvolené se hlavní hrdina dostává do krajní situace, kde řeší morální dilemata. Stává se bojovníkem za pravdu, proti všem. Jeho jednání je však účelové a je odhaleno. Pak se musí vyrovnat sám se sebou, se svým svědomím, s odmítnutím jeho lásky i s láskou , kterou neviděl. Začíná znovu, podle známého "staré srdce jsem ztratil, nové ještě nemám". Film je nadčasový a nadgenerační. Osobně jsem byla překvapena tím, že byl tento film natočen v sedmdesátých letech. Podle otevřenosti, svobodomyslnosti, kreativity i lidského humoru by to bylo možné přijnejmenším po perestrojce. Takové Rusko nám nikdo dříve nepředstavoval a to je škoda.