Dozněla píseň...

"Dozněla píseň"...ovšem, že tu šlo o píseň lásky, pokud použijeme slovníku let třicátých, pak můžeme směle pokračovat tím, že: lásky, která se ani podle všech pravidel Amorova zákoníku nemohla rozezvučiti. Neúprosný zákon života řekl své "konec", dokud to ještě nebylo tak bolavé. Teď něco o samotném ději. Krásná, obdivovaná, obletovaná, a proto rozmarná a svéhlavá umělkyně si opatřila sekretáře, který byl vzorem všech sekretářů, považte - uměl stenografovat stejně tak dobře, jako připravovat chutné saláty, řídit obchodní záležitosti naší primadony zrovna tak dobře jako hrát loutkové divadlo, ale dovedl především zapírat a ovládat své city a to mnohem lépe, než výbušná a emotivní umělkyně. Neboť každému přišlo na rozum a jen ten nejhloupější ihned neuhodl, že mezi oběma mladými lidmi vypučela a dozrávala, ale nedozrála láska. Tak tady asi diváci začali litovat peněz za vstupenku. Protože vyjádření pak vzniku a rozvoje těchto citů, vzájemného sbližování, sebezapření a dokonce výbuchů neukojené touhy - to bylo v rukou dvou po herecké stránce výborných představitelů hlavních rolí a to: Liany Haidové a Willy Forsta. Ona byla dáma velkého světa s přirozeností prostého děvčete, on elegantní, usměvavý a zdrženlivý muž. Okolo nich se pak pohybovalo několik typů z okruha zneuznaných ctitelů velké umělkyně. Z režijních nápadů pak byla roztomilá vložka s loutkovým divadlem (viz naše "Komediantská princezna"). Robert Scholz byl v dané době nejoblíbenější skladatel operet, a také v tomto filmu bodoval svou umírněností a heslem: "Raději málo, ale dobrého, než film přeplácat zpěváckými partiemi." Vkusná architektura povýšila film do vyšší třídy hodnotového žebříčku.