Marie-Octobre

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami.