Kabinet dr. Caligariho

Ranné období němého filmu je obecně prezentováno jako éra grotesek, tudíž by mě docela zajímalo jaké byly reakce tehdejších diváků na tento druh filmů. Nebýt kulis, u nichž jsem ocenil především židle úředníků, jež působily zcela symbolicky, dal by se celý příběh hodnotit jako laciný hororový brak, ale retrospektivní vyprávění a závěrečné rozuzlení jsem, u filmu z roku 1919, opravdu nečekal. To přeběhlo dobu o několik desetiletí. Film se stává nesmrtelným, když je inspirací pro další generace tvůrců, a že např. takový Tim Burton čerpal, je více než jasné. Viděl jsem sedmdesáti minutovou zrestaurovanou verzi s hudbou z roku 1993 od Rainera Viertlböcka, jež působí značně psychedelicky a k atmosféře snímku docela sedí.

Na tomhle filmu je dokonalé úplně všecko. Kupříkladu už jen gesta a mimika herců jsou tak výrazné, že by se daly oželet i dobové titulky z té úžasné zlaté němé éry a rozuměli byste všemu! Ve srovnání Kabinetu dr. Caligariho s dnešním pojetím výroby filmů (už ne uměleckou tvorbou) působí moderní filmy jako pouhá domácí videa či televizní reportáže. Jak k tomu mohlo dojít?

Dnes uz spis usmevne nez hruzunahanejici, ale i po tech letech si to udrzuje stale silnou atmosferu, ktere prispiva i stara technologie pouzita pri nataceni.

Neuvěřitelně živoucí fosilie. Samozřejmě největší pozornost na sebe strhává výtvarno - groteskně skácené budovy, deformovaný nábytek, vyšinuté malby. Ale film je dodnes působivý i jako celek včetně dodatečného hudebního doprovodu. Při některých scénách je hrůza skoro hmatatelná, nechybí nečekané zvraty: hodně takových starých klasických kousků si lze vychutnat jako přelomové ale historicky zaprášené dílo, kde není těžké děj dopředu odhadnout. Caligari je nevyzpytatelný i dnes a co se týče závěru, znepokojivý je slabé slovo. Poslední výstup ve mně zanechává podobný pocit jako Dale Cooper před zrcadlem na konci Městečka Twin Peaks. Vděčný námět k filozofickým rozborům stejně jako horor, který zástupy svých žánrových potomků strčí do kapsy.