Mise v Tangeru

Čtyři roky po skončení války nabídla francouzská kinematografie jeden z prvních špionážních snímků zasazených do období druhé světové války. Vyprávění se rozvíjí pomalu a opatrně, aby vyústilo v poměrně dynamické akční finále. Zpočátku se děj odehrává převážně v jazzovém klubu, kde pro zajímavost v malé roli figuruje i mladý Louis de Funès. Následně se děj přesouvá k vážnějším špionážním konverzacím, aby nakonec v závěru nabral dramatické napětí. Režie udržuje lehčí tón s občasným jemným humorem, což však ale zároveň omezuje hloubku postav a snižuje celkovou věrohodnost příběhu. Výsledkem je tak spíše nenáročná, příjemná špionážní podívaná než komplexní žánrové dílo s překvapivými momenty. Přesto snímek může zaujmout svou dobovou atmosférou. Některé schematické motivy, například scény ze společenských večírků či hudebních klubů, se později uplatňovaly i v jiných filmech. Z dnešního pohledu film působí jako kuriózní mezistupeň mezi směrem k lehčí špionážní komedii a snahou o vážné, dramatické pojetí. Spíše než milník žánru tak zůstává zajímavým historickým filmovým úkazem.