Futbal starých čias

Pál Sándor (1939) patří ke generaci maďarské nové vlny 60. let, kterou dále tvořili István Szabó, Ferenc Kósa, Judit Eleková a další. K jejímu formování přispěly zejména dvě instituce: Vysoká škola filmového umění a Studio Bély Balázse. Sándor absolvoval akademii pod vedením Jánose Herskóa, jednoho z čelních režisérů maďarské filmové renesance poloviny 50. let. Herskó mu následně zprostředkoval působení ve své výrobní skupině v rámci Filmového studia Hunnia. Během asistování a psaní scénáře k celovečernímu debutu Panáci na zdi (Bohóc a falon, 1967) natočil Sándor dva krátké snímky ve Studiu Bély Balázse, zaměřeném na experimentující mladou tvorbu. Ty mu přinesly první zahraniční ocenění, většího festivalového ohlasu se mu však dostalo až na přelomu 70. a 80. let s trojicí filmů Vzpomínka z Herkulových lázní (Herkulesfürdöi emlék, 1976), Zbav nás od zlého (Szabadíts meg a gonosztól, 1979) a Šťastný Daniel (Szerencsés Dániel, 1983). Fotbal starých časů je Sándorovým čtvrtým celovečerním filmem. Scénář podle románu Ivána Mándyho napsala Zsuzsa Tóthová, se kterou pracoval na většině svých projektů. Hlavní postavou je Ede Minarik - majitel malé prádelny na okraji Budapešti a zároveň fotbalového mužstva složeného z místních nadšenců. Kvůli narůstajícím dluhům však hrozí, že bude tým rozprodán a sen o první lize se definitivně rozplyne. Když mu odmítne půjčku i jeho přítel, rovněž fotbalový fanda a vlastník kina Bodograf Kerényi, rozhodne se Minarik hledat zastání u funkcionářů fotbalového svazu. Výsledkem je prodej nejlepšího hráče a několik panáků na zoufalství, ale aby toho nebylo málo, kolem mužstva krouží neodbytní skauti, kteří se snaží ulovit talentované fotbalisty. Lákají je na milenky, lukrativní smlouvy a prodej do zahraničí. Minarik si to nenechá líbit a navíc objevuje skvělého mladého hráče... Sándor vypráví celý příběh v lehkém tempu komedie, která pointuje jednotlivé situace, vyhrocuje lidské charaktery, a přitom zůstává aktuální v některých vzorcích chování a zákulisních praktikách (nejen) ve fotbale. Kromě toho je režisérovým velkým tématem sám film: 20. léta byla věkem rozmachu fotbalu i kinematografie. Obě důležité postavy podnikají v jednom, či druhém oboru. A na film - konkrétně ten němý - Sándor odkazuje i samotnými prostředky stylu: mezititulky, hudbou a gagy napodobujícími staré grotesky. Způsob snímání však zůstává současný. Sándor točil s kameramanem Elemérem Ragályim, který vzešel z dokumentu a prosazoval přímé, nekomplikované, většinou „z ruky" pořízené záběry. V tomto smyslu se u Sándora setkávají obě tendence nové vlny: jak sklon k pohrávání si se stylem (Szabó), tak veristická jednoduchost (Eleková). A nezáleží přitom, zda je film zasazen do přítomnosti (Panáci na zdi), či do doby dávno minulé (Fotbal starých časů). Jan Křipač, Letní filmová škola 2012