Jakub

Český film o nelehkém sžívání dvou lidí, kteří, ačkoliv jsou jedné krve, tak se téměř neznají. Setkávají se totiž po několika létech odloučení, které otec strávil v kriminále a syn v dětském domově. V hl. rolích desetiletý Filip Renč jako správný rošťák Jakub a Ladislav Mrkvička, coby jeho (poněkud bezradný) táta Mikuláš. Moc jsem jim vždycky fandila, aby k sobě tu pořádně zarostlou cestičku našli a prošlapali...

Herecký koncert třináctiletého Filipa Renče v příběhu, který by se mohl odehrát i dnes. Příběh o vzájemném vztahu a porozumění syna a otce dokáže chytit za srdce a vede k zamyšlení nad danou situací. Psychologický motiv se však striktně drží na uzdě, neboť se přeci jen jedná o dětský film, takž pro dětského diváka zůstal srozumitelný. Své si však najde i divák dospělý. Je tu klučina z dětského domova, o kterého matka nemá zájem a otec… Inu, jak to synovi vysvětlit? A o to jde především. Ladislav Mrkvička v roli otce předvedl taktéž úctyhodný výkon a takřka Filipovi se vžít do role hodně pomohl. Film námětově úmyslně využívá pohled dětskýma očima, aby bylo dospělým jasno, jak takovou situaci dítě vnímá a co prožívá. Scénář je tímto podaný dobře a je i iniciativně natočený. Ani dnes nic neztrácí na své působnosti.

Filip Renč (Jakub) je jedenáctiletý spratek od pohledu a taky se tak chová (hraje úplně přirozeně). Jednoho dne si pro něho do dětského domova přijede tatínek, který byl prý 6 let v Africe za prací. A tak začnou spolu bydlet v novém nezařízeném bytě a začínají k sobě opět hledat cestu. Jakub začne chodit do školy, kde spolužákům vypráví svoje vymyšlené příběhy o tatíkových cestách po Africe. Pravda je ale jinde a je na Jakubovi, jak se k tomu všemu postaví. Když jsem film viděl jako děcko, utkvěla mě v hlavě scéna, když otec (výbornej Ladislav Mrkvička) spí, na plotně začne pískat konvice s horkou vodou a on se najednou vzbudí a rychle se postaví, jakoby byl u raportu. Jakub to považuje za legrační a divák začíná tušit...Velmi se mě líbila i role Ladislava Boháče v roli starého žida, který bydlí ve stejném domě. Výraznou a barvami hýřící kameru nasnímal zkušený Miroslav Ondříček a pěknou hudbu složil Štěpán Lucký. O režii se postaral Ota Koval s Jaroslavou Vošmikovou. Takové filmy mají stále co říct, ovšem v dnešní době se už netočí. Vlastně ani nemá kdo a s kým.