Obyčejní lidé

Při sledování filmu a po jeho skončení mi bylo poněkud "ouzko". Sedla na mě deprese, která mi asi vydrží déle, než hlavní postavě filmu Dzonimu. Zvláště při vzpomínce na tenhle příběh, když na něj zase někde narazím. Dzoni se během dne srovná, poslouchá rozkazy a za pomoci alkoholu a blízkých druhů v boji bez výčitek vraždí bezbranné civilisty. Sílu film umocňuje absence doprovodné hudby, slyšíme jen slova, cikády, výstřely. Jsem za sebe rád, že ve filmu nejsou žádné drastické scény, vše probíhá jakoby mimochodem. O to je vyznění příběhu působivější.