Rok vlka

Toto je troška zložitejšie. Páčila sa mi kamera, hranie sa s detailmi, páčila sa mi perfektná hudba, ktorá perfektne ladila s obrazom a očakávaním, páčila sa mi taká chladnejšia atmosféra. Pri samotnom príbehu je to zložitejšie, hlavne začiatok a zopár perfektných momentov stálo za to, avšak hlavne druhá polovica výrazne klesala. Herci nič moc, ale zasa výzorovo pasovali, postavy sa chovali divne. Je mi jasné, že sa dá v pohode bývať aniž by si človek niečo začal, ale je jasné, že keď to bude aj pravda, tak stačí že je to študentka a nik vám neuverí, a samozrejme bez klebiet a ohovárania to nepôjde. Preto niekedy pohnutky postáv som nechápal. Inak o epilepsii fakt tiež nič neviem, ale bolo to zaujímavé sklbiť to so životom, láskou, ďalším smerovaním a osudom. Čo je však famózne tak úvodná scéna, ponáranie sa, akoby vystúpenie z tela, nejasnosť, a na okraji zorného poľa divná postava, prízrak, akoby rozmachlená, neurčitá podoba vlka. Zvláštny, ale zaujímavý film

film měl zvláštní "finskou" atmosféru, charakterizující se svou přirozenou depresí na své geografické poměry. Tento snímek sice neudělal nic, co by nesvedl daleko lépe snímek americký s krásnějšími herci, a to i přesto, že šlo... já nevím... o samotu, o milostný střet, vzplanutí dvou generací, o tenkou nitku nemoci v mládí či riziko nemoci v pozdějším věku, o hledání se, o nabízející se dívce, o vzrušeném profesorovi, o touze po nepoznaném, o odmítání, o smrti a přežití, o depresi z životní rutiny? to nejvíc pro mne ale bylo, že mladá nemocná dívka ve mne dokázala vyvolat bolest na prsou při své poslední klapce v tomto filmu. To, co jsem teď napsala je obsah filmu tak, jak na něj vzpomínám, a já si jej stále dokáži vybavit - po třech letech. Finsko/nefinsko, stojí za vlastní obrázek...

Úžasně stylizovaný epileptický záchvat, kterým film začíná, mne neuvěřitelně navnadil a připravil na správně „skandinávsky chladný“ zážitek, kde studené barvy a chorobně špatná nálada hrají prim, kde slova představují pouze doplněk k typické atmosféře, statické kameře o minimu střihů a jemné instrumentální hudbě, která skvěle koresponduje s volným tempem snímku, a kde vlk v podobě nepředvídatelných záchvatů číhá za každým rohem, načež hrdinka na jeho hru nakonec musí přistoupit. Divokou duši vlka sám nezkrotíš, pokud máš strach, proto potřebuješ zkušeného krotitele. Finové to zvládají i bez komplikovaného scénáře, až do jistého momentu: všechno by bylo O.K., kdyby film držel laťku v podobě tempa a dobře vystavěných ústředních charakterů, jenže ke konci jaksi ztrácí půdu pod nohama, protože on se zachová jako tragický pitomec a samotný děj se zašmodrchává na způsob telenovel. Proto opět platí, že méně je někdy trochu více, a kdyby tvůrci nechali příběh volně plynout, jako to dělali po větší část filmu, byl bych daleko spokojenější. Na závěr naštěstí laťka opět stoupá vzhůru (zazní i poutavý výklad světa podle Baudelaira). I když jsem několik podobně provedených filmů viděl, jsem velice spokojený. Tohle mi sedlo.