Werckmeisterovy harmonie

A tak se to stalo znovu. Po dokonalém Satanském Tangu Béla Tarr opět ukázal, že i dějově prostý příběh se dá vyprávět naprosto strhujícím a kulervoucím způsobem. Jeho pohled na svět není příliš veselý, ale v každé melancholii, v každé smutné melodii (Mihály Víg) se skrývá špetka naděje a něčeho, co dokáže dojmout (nikoliv však prvoplánově). Jeho filmy jsou neskutečně silné díky atmosféře, která Vás nemilosrdně pohltí a vyflusne na konci titulků. Tarr dokazuje, že i v moderní, přetechnizované a uspěchané době může vzniknout dílo, které je mimo všechen čas a prostor a přitom tak reálné, že se Vám pomalu zadere pod kůži a zůstane tam. Nesnaží se Vás šokovat, nepředvádí krkolomné dějové zvraty nebo ty nejdokonalejší efekty, ale vyvolává ve Vás pocity a dráždí mysl. A kvůli tomu přece opravdové umění existuje.