Televizní hra
Jaroslav Homuta PŘEDJAŘÍ nás vrátila do roku 1945. Zavedla nás do tehdejších takzvaných Sudet. A vyprávěla příběh mladého Jana Bělského, jeho lásky, kamarádů, ale i starších soudruhů. Byla to hra tichá, možná až příliš nevzrušivá. Nějak mimovolně proběhla kolem nás. Přitom měla co říci, nesla pozitivní a stále platné, dnes navíc aktuální poselství. Především mladí diváci měli jejím prostřednictvím možnost pohlédnout na život svých vrstevníků na samém sklonku druhé světové války. Mohli se přesvědčit, že i tehdejší mladí měli všechny znaky tohoto krásného období lidského života. Že i oni prožívali své sny, touhy, zklamání i omyly. Jenom atmosféra, společenská realita byla podstatně jiná a svou temnotou ovlivňovala jejich životy. Všechno mělo jiný rozměr – láska, přátelství, odvaha, strach, všechno – přesto pro tehdejší mladé zůstávaly tím, čím jsou pro nás dnes. A tak snad mladý televizní divák zauvažoval o tomto vztahu. Snad si i uvědomil klad všeho toho, co dnes prožívá, výhody a jistoty radostných dnů. Především však tu obrovskou šanci žít v míru a pracovat, studovat, milovat i prát se – naplno, a proto krásně. Snad v jeho vědomí také uvízla jiskérka poznání, že tohle všechno není nám, u nás doma v socialistickém Československu, na věky dané. Že tento stav musíme den co den bránit, upevňovat a rozvíjet. Bít se za něj. A nejen pro sebe.
Budeme-li z tohoto pohledu hodnotit čtvrteční inscenaci, dojdeme zákonitě ke kladnému závěru. Znovu si však musíme připomenout, že pozitivní téma není ještě zárukou úspěchu uměleckého díla. Že ani není možné hodnotit odděleně téma od tvárných prostředků dramatu. A pokud v tomto konkrétním případě pohlížíme na to, jak své téma autor zvládl, jak nám je vyprávěl, nelze nevyslovit některé námitky. Především zde chyběl výrazný ústřední konflikt. Silné střetávání, bez něhož drama jako takové nemůže přece být. Příběh byl vlastně vyprávěn epicky. A mnohdy se jeho tok doslova zastavoval, utápěl v přívalu slov. A ta slova nás míjela, protože postrádala osobitost, napětí. Často jsme měli pocit, že jsme tohle už někde slyšeli. Také se nelze zbavit dojmu, že pohled na dobu, v níž mladí hrdinové žili, byl jaksi zběžný, nehluboký, ne dost přesvědčoval o atmosféře života Čechů v takzvaných Sudetech za druhé světové války. A tak v souhrnu řečeno – přičtěme-li standardní úroveň práce inscenátorů (režie
František Laurin, kamera
Adolf Navara) i slibné výkony mladých herců, dojdeme k výsledku, který značí průměr. To s čím se v naší televizní dramatické tvorbě setkáváme nejčastěji – pozitivní téma vyjádřené ne zcela zvládnutými prostředky dramatu.
HOLÝ, Josef. [i]Na okraj obrazovky: Tradiční úroveň.[/i] Rudé právo. 1981, roč. 61, č. 22 [27. leden], s. 5. [upraveno]
