Putování po Blažených ostrovech

Už v prvních minutách, když jsem viděl ty kulisy jsem tušil, na co budu koukat a věděl jsem, že je zle. Když pak jely úvodní titulky, bylo u mne jasno. Vše se pak potvrzovalo dějem, pokud tedy jaký byl a ustavičným kafráním. Herci to hráli toporně, ale asi to tak být mělo. Už za dvacet minut jsem netušil, kdo na A je kdo. Nu, oni se všichni jmenovali podobně, takže zmatek byl dokonalý. Pro mne hloupá dialogovka naprosto k ničemu.

Spíš psychologický příběh pro dospěláka nežli pohádka pro malé děti, Zajímavé jsou myšlenky o štěstí, které ve filmu zazní... nevšední jsou kostýmy, kulisy a dekorace...

Víc filozofická hra pro dospělé než pohádka pro děti. Na konci socialismu v 80. letech 20. století se filmaři pouštěli do takovýchto těžkých/těžkopádných podobenství, které v současnosti působí ve své umělé studiovostí hodně přepjatě.