Klub sebevrahů

Z počátku se film jevil jako psychologický thriller v němž se bude pátrat po příčinách hromadných sebevražd mladých lidí. Postupně se však děj ubírá směrem ke klasické „hororové“ řezničině, kde krev, končetiny a různé orgány létají na všechny strany. Zpracování odbočky, ve vztahu k ději ne zcela zbytečné, v podobě úchylné partičky vedenou exhibicionistickým Genesisem, a scéna, jež nemá v ději filmu logické opodstatnění, ve které si paní krájí, s úsměvem na tváři, vlastní ruku, degraduje film takřka do odpadové kategorie. Nic nového, ani šokujícího Největší hrůzu ve mně vzbudil poslech discopopové hudby v podání dvanáctiletých, byť japonských, holčiček. Závažné téma filmu by si zasloužilo rozhodně kvalitnější zpracování. Několik málo psychicky odolných jedinců spáchá sebevraždu. Po značné mediální pozornosti těchto případů se sebevraždy stávají módní záležitostí, jsou zkrátka in („v metru ukončilo svůj život padesát čtyři studentek, pojďme uděláme rekord“). Kdo nespáchá sebevraždu, jakoby nebyl. Jasná metafora na reklamní masáže a následnou masovou hysterii. Tato základní, do krajnosti přivedená, kritická myšlenka o vlivu médií na formování názorů se však rozplynula v neuvěřitelně trapném závěru. Filozofující dětičky předškolního věku opravdu nemusím.

Až na ty sebevraždy je film totálně o ničem.Jen jakési soustavně kladené otázky bez odpovědí. Děj žádný, dialogy nudné a pointa mohla být vysvětlena mnohem lépe. Jde vidět, že rozpočet filmu byl malý, když krev vypadala jako omáčka z guláše a to ještě přeháním. Námět filmu je velice slibný, prototže nikde neuvidíte skok 54 školaček pod vlak, kde kosti praskají a krev stříká až na druhé nástupiště, ale jinak tento film nenábízí nic.