Housle a sen

Bylo jistě záslužné natočit takovýto životopisný film, stejně tak je přínosné jej i dnes občas připomínat, protože je dobré vědět, že už kdysi jsme měli houslistu evropského formátu a povědomí o Josefu Slavíkovi se dnes udržuje asi jen v Hořovicích. Snaha po lyrické podobě filmu však vede k přehnaně emocionálním hereckým výkonům, které ve finále podporují zažitou představu, že co umělec, to magor (což se týká mimo jiné Karla Dostala jako Paganiniho a Václava Vosky v roli Chopina). Jaromíra Spala jinak byla celkem škoda pro českou kotlinu, protože ve světě by se svou vizáží stal jistě filmovou hvězdou. Těžko říct, jestli koncepce filmu podlehla všeobecné ideologizaci kinematografie, protože - i když možná nechtěně - to vypadá, že jedinou správnou múzou pro umělce je prosté venkovské děvče, zatímco mecenášské sklony bohaté šlechtičny jsou motivovány hlavně jejími chlípnými pudy (Vlasta Fabianová).

Film byl hodně nepoveden a houslistovi Slávíkovi to reklamu neudělalo. Jemu stačilo slyšet skladbu a uměl ji ihned interpretovat, jaký to byl machr a co je to let, dnes hudebníci čučí jenom do not a brnky, brnky...