Nejvzdálenější cesta

Vyprávění paralelně ukazuje tři různé postavy, které jsou nejprve představeny ve svých vazbách na okolí, ale posléze směřují k samotě. Ta zde však není pojímaná jako negativní prvek, nýbrž coby prostor pro sebereflexi postavy a bolestivé nalezení sama sebe. Takto film sleduje putování zvukaře opuštěného jeho přítelkyní, dívky zapletené se svým ženatým nadřízeným a psychiatra s výstřední, ale také velmi efektivní praktikou terapie. Narozdíl od jiných snímků, které sledují sebepoznání svých postav se tento vyhýbá prvoplánovým a jednoduchým řešením. Vyváženou kombinací minimalisticky decentních introspektivních scén a nápaditě pojatých emotivních konfrontací vzniká ojediněle působivé dílo, jehož efekt stupňuje chytré užití filmových prostředků. V tomto ohledu vyniká obzvláště zvuková složka, kde roli impresivní filmové hudby přejímají nahrávky pořízené hrdinou zvukařem. [43.MFF KV]