35 panáků rumu

Ano, je to snímek o dospívání, stárnutí, nadějích a ztrátách. Jeho netradičnost je koncipována v neobvyklém stylu vyprávění a to za použití velmi životního tématu a tou je životní stereotyp. Známe to zcela všichni a to bez vyjímky. V zaměstnání stejná práce se stejnými spolupracovníky, doma stejné činnosti se stejnými členy rodiny. Vše funguje jak má a vládne spokojenost. Ale co když je toto všechno někde náhle po mnoha letech nenávratně narušeno? Půjde to dále bez komplikací anebo se něco stane? Nic už nebude jako dřív a o to tu jde především. Vyrovnání se s osudem. Tento příběh je vyprávěn tak, jak to v životě skutečně chodí. Tedy žádné srdcervoucí dramatické výjevy. Tady se vše vyjadřuje pocity, pohledy a gesty. Tedy přesně tak, jak se člověk opravdu chová. A tady mohou být některé výjevy konfrontovány s divákem. Může to být i velmi osobní. Asi se to nezdá, ale skutečně takové situace potká spoustu lidí. Jak by jste se zachovali v takové situaci vy? Stejně? Jinak? Tento film velmi citlivě poukazuje na jednu životní problematiku bez skrupulí a nadsázek a velmi se to povedlo. Zanechá hluboký dojem a soucítění s hlavní postavou příběhu a jisté pochopení. Poselství tohoto výborného filmového počinu bylo naplněno.

Krásně, až komorně pojatý příběh otce a dcery byl naprostým překvapením, jak jednoduchý děj může silně zapůsobit a zanechat v divákovi nepopsatelný pocit čehosi křehkého...nelze to pojmenovat, je nutné to vidět - a nestačí jednou.