Hořké slzy Petry von Kantové

Hořké slzy Petry von Kantové natočil Rainer Werner Fassbinder podle vlastní divadelní hry. Úspěšná módní návrhářka Petra žije s Marlenou, která trpělivě snáší všechny její rozmary. Petra se seznámí s mladičkou Karin, která se chce stát modelkou. Petra se do ní zamiluje a nechá ji u sebe bydlet. Karin však začne Petru brzy ovládat… Stejně jako v řadě dalších filmů si Fassbinder vybírá jako ústřední postavu ženu - v Hořkých slzách Petry von Kantové dokonce nalézáme výlučně ženské postavy. Přesto tento film paradoxně vlastně není o lesbické lásce ani jen o ženách jako takových – spíše se dá říci, že jde o stále živou a podnětnou sondu do aktuálních mezilidských vztahů, ve kterých jeden člověk manipuluje druhým. Fassbinder líčí hlavní hrdinku jako utlačovanou bytost, která však svého postavení využívá též jako nástroje teroru a partnerku chce vlastnit: film proto vzbudil nelibost jak lesbiček a feministek, tak i mnoha heterosexuálních žen. V závěru filmu Petra poznává, že láska je opravdová jen tehdy, není-li spojena s nároky. Sám režisér k tomu říká: „Moje filmy jsou určeny ženám, nemíří proti nim. Ale téměř všechny ženy jsou proti tomuto filmu – vždycky ty, které mají podobné problémy, o nichž jedná film, ale nechtějí si je přiznat.“ Fassbinderovi jde zkrátka vždy o to, aby co nejkonkrétněji a nejpřesněji předvedl, jaká svérázně bezcharakterní přizpůsobenost protagonistů jeho filmů kšeftmansky „nalajnovanému pořádku“, který v moderní době hrubě narušuje právě i „duchovní“ a intimně citovou sféru, brání skutečnému lidskému osvobození. Snímek Hořké slzy von Kantové se opírá především o vynikající scénář a herecké výkony (hlavně Margit Carstensen a Hanna Schygulla). Film získal mj. Ceny německých filmových kritiků za nejlepší kameru a nejlepší hlavní herečku 1973 a nominaci na Zlatého medvěda na MFF v Berlíně 1972. Kino Aero 2003/12