Odvážný film Miklóse Jancsóa z roku 1967, jehož anglický název je právě The Red and the White, nepřímo, ale výrazně sugeroval, že mezi oběma proti sobě bojujícími tábory není v podstatě žádný rozdíl, stejně jako každá válka je navzdory zásadám nebo záminkám, kvůli nimž byla vyhlášena či zahájená, stejně krvavá, krutá a špinavá. Ani snímku Ticho a křik, který vznikl v témže roce, ani příběhu Hvězdy na čepicích nelze nic vyčítat po stránce tehdy akceptované „politické korektnosti". Formální „klaďasové" nakonec zvítězí a jejich převaha je v závěru filmu tradičně zdůrazněna působivým pochodem a příslušně nadšeným zpěvem vojáků. Těm „dobrým" pomáhají i mezinárodní pokrokoví spojenci (maďarští komunisté), násilí a zvěrstev se podstatně častěji dopouštějí příslušníci formálně záporného tábora atd., atd. Jenže tady tolik nejde o „kvantitativní srovnání" typu „kdo toho spáchal víc", nýbrž o samotnou skutečnost, že se násilí k těm kladným vůbec vztahuje, že nejsou v souladu s dobovým zvykem propagandistických produkcí komunistických kinematografií těmi úplně čistými a naprosto bezúhonnými. Rudí dokonce popraví zdravotní sestru, která jim předtím pomáhala, pod záminkou, že vykonala rozkazy Bílých a tím poslala na smrt Rudé zajatce. Přitom je z filmu patrné, že zmíněná žena neměla příliš na vybranou, jinak by Bílí popravili všechny zraněné v nemocnici. Nesmyslnost války a její krutost je sugerována také objekty, o něž obě strany bojují (klášter a nemocnice), a podobnost obou nepřátelských táborů třeba i tím, že nikdo nemá skutečný válečný plán a ve vojenských operacích se spíše na místě improvizuje. Některé „akční" scény, které by „normální" válečný film kvůli jejich údajné spektakulárnosti ukazoval zblízka, se odehrávají v pozadí, daleko od diváka, aby se v něm vyvolal pocit, že co se tam děje, není tak důležité, že jde jen o bezvýznamné, ač kruté a krvavé „kočkování". Jedná se o Jancsóův svérázný způsob jak zbavit válku tradiční hrdinské masky a přitom o důležitý prvek autorské poetiky, jejímiž dalšími rozměry jsou pečlivě promyšlené složení záběrů, mimořádná stylizace hereckých výkonů, složitá choreografie pohybů herců (podél přesně narýsovaných drah určených v souvislosti se cinemascopickým formátem obrazu), minimální počet záběrů a tzv. „povrchní naturalismus". Toho si lze všimnout už v roce 1965 ve snímku A sedmnáct jim bylo let (Így jöttem), ale vysoké úrovně stylizace, dokonce manýrismu dosáhne až v Beznadějných a Hvězdách na čepicích, kde už je Jancsóvo zaujetí formální stránkou tvorby evidentní.
Mircea Dan Duta, Letní filmová škola 2012
