Gung ho!: Ofenzíva v Pacifiku

Film, věrně zrcadlící kýžené vojenskopolitické směrování Ameriky té doby, je typickým produktem své doby, trpícím všemi neduhy, kterým jsme se za mlada posmívali v podobně komponovaných filmech přicházejících z východu. Přesto, jsa střízlivě a v širších souvislostech pojat, může divákovi zprostředkovat náhled na to, jak filmaři transformovali přes své objektivy tehdejší pohnuté události. <následná pasáž se dopouští hříchu spojlerství a nekorektní ironie až sarkasmu> Téměř celé dvě třetiny filmu se vedou samé mužné řeči, stylem válečného deníku shlédneme komentovaný sestřih výcvikového tábora, samosebou nesmí chybět pohledná žena rozpolcena svým srdcem mezi dvěma švarnými vojáky, to jaksi patří k frajerskému armádnímu koloritu. A hurá na moře! Povzbudíme nenávist k nepříteli dojemným pohledem na bitevní lodě, potopené kvůli ignoranci vlastního velitelství, a už se naloďujeme na ponorku. Chybička se sice vloudí - celí slavní mariňáci zapomenou kamaráda na palubě potápějící se ponorky - ale navzdory útoku zavilých Japonských letců vše dobře dopadne. Když se konečně objeví před zrakem znaveného diváka noční ostrov v Pacifiku, zbývá do konce filmu půl hodiny. Ale Japonci, číhající lstivě jak opice v korunách palem, konečně dají děj trochu do pohybu, takže je vhodná příležitost i na sebeobětování do pasu svlečeného granátníka, který ač děravý jako řešeto, přesto s posledním výdechem hodí granáty tam kam má. A bezvadně zasáhne. Dokonce i polomrtvý mariňák ležící na nosítkách dostane příležitost předvést, jak umí skvěle házet nožem, čímž zachrání kamarády. Že jsou mariňáci mistři improvizace, potvrdí když zničí nepřátelskou radiostanici překvapivým atakem parního válce. Ovšem to nic není proti vtipu, který nepříteli provedli: namalovali na střechu jejich baráku americkou vlajku, a útočící japonská zera, nemající radiové navádění, zmasakrovala s chutí své vlastní vojáky. To se diváci nepochybně nasmáli! Ale to už je pomalu čas vrátit se po zdařilém pikniku na ponorku. Když pozabíjeli koho šlo, tak je vhodná chvíle promluvit k divákovi o míru a svobodě, a tak celý prudce agitační snímek uzavírá vlastenecký proslov pacifickým větrem ošlehané tváře plukovníka. Jdeme do finále, a oslavný chór mužského sboru přivádí na plátno závěrečný The End. <konec pasáže>