Pan domácí

Někteří bohatí Američané zkrátka nevědí coby. Třeba takový Elgar Enders. V rodinném sídle na Long Islandu měl veškerý komfort, který si může smrtelník přát, ale on ne. Kolem devětadvacátého roku si sbalil svých pár švestek a namířil si to přímo do srdce brooklynského černošského ghetta s tím, že tu chce za každou cenu bydlet. Potíž ale je, že Elgar Enders je sice bohatý, ale rozhodně ne ohleduplný a lidumilný člověk. A i z toho důvodu ho vůbec nezajímá, že si vybral dům plný nájemníků, většinou značně chudých, které hodlá hned po koupi nemovitosti bez prodlení vypakovat na ulici. Není nad rozmarné multimilionáře. Jenže poměrně záhy se začne celý příběh komplikovat. Aniž by sám Elgar věděl pořádně proč, začne zjišťovat, že jeho nájemníci jsou vlastně docela sympatická bandička originálních typů, kteří vždy dokážou překvapit. Ba co víc, Elgar si po čase uvědomí, že by mu tihle lidé vlastně hrozně chyběli. A než se naděje, je po uši v tom, čemu se říká „mít rád někoho blízkého“. Naneštěstí jeho matka, která v pravdě vládne rodinným financím, rozhodně nehodlá o žádném soucitu slyšet. V komediálním dramatu Hala Ashbyho, které značně hodnověrně přibližuje život v amerických městských ghettech v 70. letech minulého století, byl hlavní part svěřen známému televiznímu herci a členovi slavné herecké dynastie Beau Bridgesovi.