Dveře do ticha

Pro mě překvapivě dobrý. Klasik italského filmového hororu na zvěr kariéry zabodoval. Nejde ani tak o horor, spíše thriller - road movie, který nepostrádá určité napětí. Filmem se nechalo inspirovat několik následníků.

No, já tento velefilm po třiceti minutách nudy přeskákal. Považuji za ztrátu času čumět hodinu a půl na to, jak nějaké pako jede autem. 20110729 8550/8710

dveře do ticha, které mají být fulciho labutí písní se minuly svým účinkem. je to road mowie, když hlavní hrdina pořád někam jede a nikam nedoje nebo jde jen o nesmyslnou směť příhod na jedné cestě, kdy se potkáváte s tajemnou ženou a stále tím stejným pohřebním vozem? Luciu Fulcimu nebylo dopřáno natočit obstojný horor, protože i tento jeho snímek je jen bezduchou a trapnou směsicí záběrů, které do sebe nezapadají, které nemají rytmus a kde se roztěkaně skoro hodinu a půl snaží tvůrci o to, aby se něco dělo a neděje se nic. film dveře do ticha by tak mohl být pochopen jako reklamní film pro pohřební služby a smuteční ústavy, zvláště když jsme díky autorům několikráte na hřbitově, když se nám nabízí různé druhy a typy rakví, když ve filmových záběrech sledujeme celý výběr smutečních kytic, vazeb a věnců včetně stuh a když samozřejmě nechybí ani mnoho pohledových záběrů na krásný samotný pohřební vůz, průvod a ukládání do země. jen kdyby sepisování objednávky smutečního posledního rozloučení nebo pohřbu a jednání zaměstnankyně či snad majitelky této filmové pohřební služby bylo realisticky zpracovné, pak snad ano. Bohužel Fulci asi žádné rozloučení nebo pohřeb ve skutečnosti nevypravoval a tak jeho dveře do ticha nemohou působit ani jako reklama všem funebrákům a havranům. Černí zaměstanaci posledního řemesla od p. Musila i od p. Pospíchala by si film o sobě ať již reklamní nebo skutečný natočili určitě daleko lépe a svižněji.

DVEŘE DO TICHA Rádoby horor, který pro mě byl naprostou ztrátou času. Celý děj filmu se dá shrnout do věty: auto jede krajinou, jede dlouho, jede od nikud nikam, občas zapadne do nějaké díry, do příkopu, občas potká pohřební auto, které se snaží předjet. A tak to jde celý film. Kamera střídá záběry: jedoucí auto, stojící auto, tvář herce, záběr krajiny, detail, panorama…a tak pořád dokola. Jediné, co možná stojí za zmínku, jsou exteriéry. Pointa filmu je jasná prakticky od úvodních titulků. Poslední třetina filmu už je natolik uměle natahovaná, že se vytratí poslední zbytky už tak řídké atmosféry. Film se tak neuvěřitelně vleče – ale má jednu nespornou výhodu, pokud usnete a probudíte se na konci, ani to nepoznáte, jednoduše vám nic podstatného neuteče. Děj se dal pohodě vtěsnat do půlhodinové povídky. Celá pointa nestála za nic. Bylo to tak nudné, že jsem u toho jednou usnula a podruhé jsem se držela jen silou vůle. Marně vzpomínám, jestli jsem někdy viděla nudnější horor než byl tento. Asi ne. Dveře do ticha s přehledem vyhrávají cenu o nejtrapnější a nejnudnější horor.