Nejsme doma

Když televize uvedla prvotinu Drahoslav Makovička Vysoké činžáky, zaznamenali jsme autorovu schopnost postihnout živé postavy a napsat zdařilý dialog. Opakuje-li se však v druhé hře jenom totéž, beze stopy dalšího vývoje a bez zvýšené náročnosti autorovy zachytit větší kus života a obecnější, důsažnější problémy – nelze už chválit. Druhá hra NEJSME DOMA zabírá opět, v jiné variantě, vztah dvou generací, žijících pod jednou střechou, konkrétně v tomto případě zotročené babičky a sobeckých mladých. K provedení je třeba říci, že režisér František Filip a herci – Jiřina Šejbalová, Vlasta Chramostová a Jiří Sovák – udělali pro úroveň večera maximum. Vytýkáme-li autorovi pozornost k malým problémům, nizoučké cíle, musíme měřit stejným dílem i dramaturgii. Od září jsme neviděli původní televizní hru, která by měla vyšší ideové ambice. Zdá se mi to povážlivé, i když nezapomínám na nedostatek televizních autorů. Jen divadelní hry a dramatizace měly vyšší cíle. Namítnete mi, kde nic není ani smrt nebere. Ale stojí za povšimnutí, jak úspěšněji se vypořádává s infekcí „kuchyňských“ problémů divadlo. I když nelze vždycky hovořit o dokonalých dílech, přece se občas objeví hra, jejíž autorský neúspěch či poloúspěch je na výsost čestný. Je tu vůle! Autor i dramaturgie o něco zřetelně zápasí. Nevidíme-li však takovou snahu v televizi ani jednou za poslední tři čtvrti roku – je to zarážející. Skromňoučká cesta každodenních problémů našeho života nevede ke skutečně velkému, bojujícímu umění. Velkorysost a třeba riskantnost povedou spíš k cíli. Čekáme netrpělivě na hru, která by ukazovala programní úsilí televizní dramaturgie – zasahovat ostře, odvážně a vyzývavě do hlavních problémů našeho života! STRÁNSKÁ, Alena. [i]Co se děje v televizi.[/i] Divadelní noviny. 1959 – 1960, roč. 3, č. 21, s. 8. [upraveno]