Potkali se u Kolína

Rudolf Deyl skvěle namluvil dva medvědy, kteří se potkali u Kolína a chtějí si neustále na něco hrát, v seriálu večerníčků, ten hloupoučký, mladší neustále doplácí na vychytralost staršího, stále pro něj dělá poskoka a vždy, když je něco hezkého nebo dobrého na dosah, hezky rychle z té své naivity, o vše přichází...

Na tyto dvě postavičky si dobře vzpomínám. Vždycky mi na nich vadila vypočítavost toho staršího a dobrota toho mladšího, která byla zneužita. Teď bych řekl, že to zavání až šikanou a tehdy se mi to hodně příčilo. Co se mi ale naopak moc líbilo, byla obrovská fantazie autorů při přeměnování zajíců v nejrůznější mašinky a zařízení. Vzpomínám si i na příjemné hlasy obou zajíců.

Toť krásná hláška z této animované pohádky. Osobně mne loutkové animáky moc nebavily ani v dětství, ale na tyhle dva medvídky (či jak mám ty postavičky označit) jsem koukala docela ráda. Bavily mne jejich výroky a taková ta typická škodolibost, kdy ten silnější neustále komandoval a poroučel tomu menšímu. Kradení barevných bonbónů z mošničky nemělo chybu. Já vím, on to není zrovna dobrý příklad pro děti, ale když to srovnám se současnými animáky plnými násilí a nějakých nevzhledných Pokémonů, byli dva hošíci od Kolína ještě ztělesněním naprosté mravnosti. A uměli pobavit:-)

Já bych medvědy navrhla do programu prevence negativních jevů pro mateřské školy i jako manuál pro mladší sourozence - téma šikana ;-). Velmi cenné pro dětství bez traumat.