Stát mrtvých

"Od Vardara pa do Triglava, od Đerdapa pa do Jadrana Kao niska sjajnog Đerdana. Svetlim suncem obasjana ponosito sred Balkana. Jugoslavijó, Jugoslavijóó..." První sloka velmi známé jugonostalgické písně, která se ozve hned na začátku filmu z úst rozjuchaných lidí slavících svatbu, aby je následně málem převálcoval obrněný transportér s vojáky a čerstvým prohlášením, že Slovinsko právě vyhlásilo samostatnost. Jaká neuvěřitelná ironie a paradox. Je konec. Jugoslávie se rozpadá. Velmi netradiční ztvárnění tématu válka v Jugoslávii v 90. letech z pohledu právě jugonostalgika, slovinského nižšího důstojníka. Ten se s tím nemůže smířit. Zhroutila se Jugoslávie, zhroutil se mu svět!! Ocitne se v boji za zachování federace v jugoslávské armádě. Něco takového však už není přípustné, proto ho jeho lidé, Slovinci, považují za vlastizrádce. On ale přece není vlastizrádce, jeho vlastí není Slovinsko, jeho vlastí je přece milovaná Jugoslávie! Série neštěstí, bídy, živoření, útrap s charakterově zkaženým potomkem, nemocnou manželkou doslova přetékají sociálním problémem – téma typicky Pavlovićovské. Ať se snaží ztvárnit jakékoliv téma, jeho filmy jsou vždycky lehce identifikovatelné. Černé filmy, zobrazující syrovou realitu, strohé, ale zase velmi upřímné, jejichž hlavní hrdinové se vždy topí v bídě a špíně na okraji společnosti ať už z politických či jiných důvodů. Bez příkras! Tady to máte na stříbrnném podnose a poperte se s tím, popcorn nebrat nebo vám zhořkne na jazyku. Je mnoho druhů bídy. Jednou z nich je Janez Kranjc, jehož idea, to, v co věřil a co miloval – jeho země – se mu rozpadá a hroutí před očima jako všechno ostatní v jeho životě. Už zbyla jen država mrtvih (stát mrtvých).