Silne pokoleni

Na poměry padesátých let tvrdého stalinismu v Sovětském svazu jde o film překvapivě netypický a svým způsobem i odvážný. Na první pohled sice plní zadání oficiální kultury, oslavuje Komsomol a mladé budovatele socialismu, zároveň se však snaží ideologii zkombinovat s důrazem na lidskost, emoce a individuální prožívání, což bylo ještě na sklonku 50. let vnímáno jako nečekané osvěžení. Tvůrci se navíc opřeli o verše básníka Jevgenije Dolmatovského, čímž vykročili směrem k poetickému filmu a opustili strnulý jazyk klasické stalinské kinematografie. Postavy zde nejsou pouhými „stroji na práci“, ale lidmi z masa a kostí. Pochybují, milují, navazují hluboká přátelství a nesou si vnitřní konflikty. Právě toto polidštění propagandistického rámce bylo v roce 1958 chápáno jako krok vpřed. Epická kronika generace třicátých let sleduje osudy tří přátel od stavby moskevského metra přes španělskou občanskou válku až po druhou světovou válku a snaží se „velké dějiny“ přetavit do osobních příběhů a emocí jednotlivců. Výsledný tvar je však i přesto problematický. Děj působí útržkovitě, časté časové skoky spíše matou, než aby posilovaly dramatický tah. Film se navíc místy utápí v sentimentu a idealizaci těžkých třicátých let a vyhýbá se temnějším stránkám reality, jako byly třeba stalinské čistky. Ideologickému vidění doby to ale samozřejmě vyhovovalo, a v roce 1959 dokonce snímek získal Cenu za nejlepší hraný film na Všesvazovém filmovém festivalu v Kyjevě. Dnes už snímek funguje především jako vizuální dokument své éry. Tedy jako romantizovaná vzpomínka na dobu, kdy se věřilo v pokrok, kolektivní úsilí a sílu společného snu.