Na prahu temnot

Když v roce 1987 vtrhl do kin tento celovečerní sólový debut režisérky Kathryn Bigelow, jeho startovní pozice nemohla být komplikovanější. V kinech tehdy komerčně naprosto propadl. Důvod byl prostý. Uvedena byla také konkurenční hitovka Joela Schumachera „The Lost Boys“ (1987). Schumacher nabídl divákům nablýskanou, popovou a MTV estetikou vonící jízdu, která dokonale trefila tehdejší mainstreamový vkus. Bigelow se však rozhodně nenechala zastínit. Filmovému světu s nekompromisní dravostí ukázala, v čem tkví její režijní genialita. Čas nakonec ukázal, kdo z této žánrové bitvy odešel jako skutečný vítěz. Z jejího opomíjeného snímku se postupem let stal jeden z nejzásadnějších a nejlepších upírských filmů osmé dekády. Režisérka udělala s tradičním upířím konceptem radikální proměnu. Nemilosrdně ho očistila od veškerých gotických klišé. Zapomeňme na starobylé hrady, spánek v rakvích, strach z česneku, krucifixy nebo aristokratické pláště. Za celých devadesát minut stopáže dokonce ani jednou nezazní slovo „upír“. Místo obvyklých monster představuje Bigelow krvelačnou sebranku jako sociální spodinu. Jsou to kriminálníci z kategorie „white trash“, kteří v zatemněné dodávce křižují zapadlé kouty amerického Středozápadu a vymetají ty nejšpinavější venkovské pajzly. Propojení klasického amerického westernu s moderním, bezskrupulózním gore hororem působilo ve své době jako zjevení. A dlužno dodat, že je extrémně osvěžující. Ačkoliv je celkový koncept snímku brutální a nasáklý krví, film netriumfuje jen díky explicitnímu násilí. Jeho největší zbraní je mistrovsky vybudovaná, hmatatelná atmosféra. Kathryn Bigelow dokázala proměnit obyčejné zapadlé benzínky a ošuntělé motely podél silnic v uhrančivá, mrazivá místa plná skrytého nebezpečí. Že by právě odtud tkvěla inspirace Roberta Rodrigueze pro svůj snímek „From Dusk Till Dawn“ (1996)? Navzdory vší té špíně a krutosti v sobě snímek nese nečekanou temnou poetiku, černý humor a podmanivý soundtrack od německé hudební skupiny Tangerine Dream. Ve své podstatě jde o vůbec první upírský snímek, který funguje jako opravdová, nefalšovaná americká road movie. Celé vyprávění se nese v syrovém a realistickém tónu. Snímek sice nikam nespěchá a sází na krapet pomalejší tempo, ale o to hlubší a intenzivnější filmový zážitek doručí. Pro milovníky atmosférické kinematografie jde o naprostou povinnost.

Near dark je bravurně a působivě zpracovaný hororový romantický western, který potěší příznivce velmi netradičních pojetí upírů s rezervou pro jejich lidskou stránku. Na pozadí špinavého a krvavého cestování se v něm odvíjí milostný příběh, jehož účastníci překonají i ty největší překážky a možná se dočkají i šťastného konce.

Pokud se upíří tématiky zhostí ženská, vznikne buď příšerný "Twilight" nebo výrazně drsnější "Na prahu temnot". Kathryn Bigelow si od svého tehdejšího manžela vypůjčila partičku z "Vetřelců" (Baxton, Henriksen. Goldstein) a natočila extrémně pomalý snímek o skupině upírů, kteří zaučují nového člena, který se však brání tomu aby z něj upír vznikl. Pár scén je slušných, ale jinak se to šíleně táhne a spíše nudí.

Velmi jsem se začala zajímat o Billa Paxtona, hlavně proto, protože jsem ho viděla poprvé ve Vetřelcích a hned jsem si ho jako Hudsona zamilovala. Byla jsem ale zvědavá na jeho další herecké počiny. Tak jsem shlédla právě Near Dark a byla jsem naprosto nadšená. Nejen že Bill je perfektní herec...on je perfektní upír!!! Já se ho místy dokonce bála - tak ďábelsky snad upíra nezahrál nikdo. Ale co ostatní herci? Úžas! Lance Henriksen je nádherně elegantní veterán (tímto mu taky blahopřeji k jeho nedávným narozeninám :) ), Jenette Goldstein krásně action (pořád v tom trochu vidím Vasquezovou, a POZOR SPOILER! - její smrt v tomto filmu je taky prakticky stejná jako ve Vetřelcích - akorát bez granátu :) ). Adrian Pasdar taky předvedl neobyčejný výkon, jeho zábrany zabíjet jsou parádně zahrané. Jenny Wright, do té doby známá asi jen jako Pinkova fanynka v The Wall, zde hraje krásnou, tajemnou, láskyplnou upírku Mae. Ostatní hrají také skvěle. Co bych chtěla tomuto filmu pochválit, tak je tajemná upíří westernová atmosféra, hlavně scéna v baru stojí za zmínku. Nádherná hudba Tangerine Dream se s temnými pláněmi nádherně doplňují. Ani jednou v tomhle filmu ale neuslyšíte slovo upír, ač je to film právě o nich. Kathryn Bigelow prostě umí režírovat! Řeknu to takhle - pro fandy upírských filmů je tohle POVINNOST.