Kapsář

Když francouzský vizionář Robert Bresson uvedl do kin tento svůj autorský snímek, projevil na svou dobu až nehoráznou odvahu. Bez mrknutí oka tehdy hodil přes palubu veškeré zavedené konvence tehdejší kinematografie. Místo nich představil minimalismus tak extrémní, že byl okamžitě ocejchován jako radikální. Bresson stvořil film, který publikum nekompromisně rozsekl na dva nesmiřitelné tábory. První skupina, odchovaná tradicí psychologického realismu, dramatickým divadelním herectvím a klasickou hollywoodskou narativní stavbou, film s gustem strhala. Naopak druhá skupina, složená převážně z nastupující mladé generace kritiků a tvůrců, kteří právě formovali francouzskou Novou vlnu, režiséra okamžitě pozvedla do uměleckého nebe. Dnes je snímek považován za absolutní základní stavební kámen takzvaného transcendentálního filmového stylu. Jeho DNA koluje v žilách děl Martina Scorseseho nebo Paula Schradera. Ostatně, Schrader z Bressona naprosto okatě a přiznaně citoval ve svých kultovních scénářích k filmům „Taxikář“ (1976) a „Americký gigolo“ (1980). Jenže co s tím má dělat současný běžný divák? Pro něj zůstává Bressonův styl dodnes nesrozumitelně těžkopádný. Ruku na srdce, filmu chybí atraktivita a kriminální námět naprosto postrádá napětí. Řečeno bez akademických eufemismů, ten film je pro nezasvěceného diváka k uzoufání nudný. Snímek tak dnes plně ocení jen filmoví fajnšmekři a fajnšmejkyně, případně hardcore fanoušci festivalového artu. Přesto mu nelze upřít jedno. Dokonalá choreografie rukou a pohledů při okrádání nicnetušících lidí je po řemeslné stránce nasnímána s až baletní precizností. Bressonovi se totiž podařilo něco nevídaného. Proměnit banální kriminální akt v čistě vizuální symfonii a hypnotický rituál. A právě tenhle estetický paradox je dodnes hlavním motorem celého filmu.

Nemastne, neslane. Pokud jde o filmy zaměřené na řemelnou zručnost, tak doporučuji spíše Díru nebo Na smrt odsouzený uprchl.