Neděle ve Ville d'Avray

V poslední době je to jeden z nejsmutnějších filmů, které jsem viděl. Je smutný a současně krásný. Vypráví příběh dvou lidí. Vypraví o vztahu dospělého mladého muže a dvanáctileté dívenky. Oba jsou svým způsobem sirotky. Minimálně duševně. On má za sebou válečná traumata, ona postupně přichází o všechy členy své rodiny. Časem tato zdánlivě nesourodá dvojice najde k sobě cestu. Jejich vztah je krásný a čistý. Avšak trvá jen pár neděl, nebo nedělí. Tragédie na sebe dlouho nenechá čekat.

Snímek má bezesporu depresivní atmosféru a zajímavou kameru, chybělo mně však výraznější hudební podbarvení příběhu. Rovněž vztah Pierra a Francoise nedoznal takové hloubky, jakou bych v námětu očekávala, spíš se pomalu a jistě zvrhával v nenormální posedlost dospělého muže dvanáctiletou dívkou, která v něm zcela přirozeně, kromě náhrady za otce, hledala i svůj dívčí idol a konec filmu mně přišel zmatený a rozpačitý. Naopak, za zmínku stojí herecký výkon dětské představitelky, absolutně přirozené chování předčasně dospělého dítěte.