Čtyři minuty

ČTYŘI MINUTY Tento film ve mně zanechal rozporuplné emoce. Hlavní hrdinka je mladá dívka uvězněná za vraždu. Dívka má mimořádný hudební talent, kterého si všimne stará učitelka. Stará paní dochází do věznice a dává hodiny klavíru pro vězeňkyně. Učitelka se všemožně snaží mladé dívce pomoci. Přihlásí ji na soutěž mladých talentů, pomůže jí vydobýt si ve vězení nejrůznější úlevy a ústupky, aby mohla cvičit. Jenže dívka o její pomoc evidentně nestojí. Hlavní hrdinky mi bylo zpočátku líto, ale svým postojem ke svému životu mně nakonec odpuzovala. To je přesně člověk, kterému není pomoci. Čím víc se snažíte mu pomoci, tím jakoby vzbuzujete větší odpor a vzdor. Nakonec se jí přece jen podaří využít svou poslední šanci – své čtyři minuty slávy. Jenže jinak, než si stará paní učitelka představovala. Ale i to nakonec vedlo k jakémusi usmíření a vzájemnému respektu mezi oběma ženami. No film je to dost těžký, není to žádná oddechovka, ale nutí k přemýšlení. A povedl se, hodnotím jej dobře. Nelituji času, který jsem nad ním strávila.

Mám rád filmové příběhy, v nichž se spojují krásná hudba s divokým talentem. Usedal jsem k televizoru s obavami, ale nakonec jsem byl mile překvapen jak látkou, tak i zpracováním. Ztrápenou duši může léčit jen láska k hudbě. Trochu to připomíná životní příběh fenomenální francouzské klavíristky Helene Grimaud, která byla v mládí také velice divoká a nespoutaná a teprve v hudbě nalezla svůj přístav i domov. Ta mladá pianistka z tohoto filmu byla vyloženě sympatická, i když místo klasické německé hudby měla radši "negerské pazvuky" čili jazz. Mluva té staré nacistické učitelky klavíru byla vůbec překvapivě důsledná a dobově věrná ("teroristický útok Američanů", namísto spojeneckého náletu, jak říkají dnes dokonce už i sami Němci, kteří již neznají pravdivou historii svojí země, atd.). Klávesy klavíru potřísněné krví, netypická ekvilibristická hra i závěrečný strhující koncert v impozantní budově Německé Opery upomínají pak na blahé paměti stejně divoké koncerty Filipa Topola a Psích vojáků.

... přišel jsem trošku pozdě, ale ani to mne neochudilo o dokonalý zážitek. Bytostně nesnáším filmy, které smrdí na sto honů skobčáčtinou. Poznám je vždy. (Wie Róza-mindu Pí(l)čerovou.) A přesto, tenhle mne při přepínání televize nepustil dál. Zato slzy, těch ze mě vypustil dost. Krásný a dojemný příběh. K nepoznání od naší tvorby, člověk by tam ani ty ýbrpyntliche Detaily nenašel. (Ábr čechiše ribstole a tělocviční lavičky tam jsou.) Krásné buzidrama. A proč se má jednat o film s gay tématikou? Na to si ho musíte pustit. Ale bacha, smutný kino, chlapi se tam nelíbají a ženský intimity taky žádný nejsou. (-: Rozhodně se kouknu znovu, ale film pro odpočinek to jistě není. Velmi stresující. Tedy pro lidi z masa, ne pro androidy. (-: ... jo, možná Kita (a možná i Majka Hasselhoffa, kdyby měl alkoholový absťák) by to také bylo traumatisiert... (-: Šup! Stáhnout, koupit, půjčit, do kina či k bedně!