Vlákna

Takový divný polo dokument, nebo něco tomu hodně podobného. Začátek na usnutí. Nebylo to až tak dobré, jak vyznívá z hodnocení. Za mne slabých dvacet.

Představme si film, který je tak šokující, surový a naprosto reálný, že po jeho zhlédnutí zůstane jen paralyzující úzkost. Přesně takový klenot stvořili v roce 1984 britští tvůrci z televizní stanice BBC. Na svět tak přišel tento snímek, který vznikl jako přímá, ale v mnoha ohledech mnohem brutálnější odpověď na americký televizní hit „Den poté“ (1983), uvedený o pouhý rok dříve. Oba tyto kultovní filmy sjednocuje stejný děsivě nadčasový motiv. Vyhrocení studenoválečného konfliktu mezi USA a SSSR do bodu, ze kterého už není návratu. Do bodu, kdy oblohu protnou jaderné hlavice a lidstvo, je nuceno čelit apokalypse. Zatímco Američané vsadili na filmové drama, Britové zvolili diametrálně odlišnou strategii. Aby dosáhli maximální autentičnosti, pojali snímek jako fiktivní dokument. Pro dokreslení absolutního zmaru navíc neváhali použít reálné, archivní záběry lidského utrpení a válečných hrůz. A my můžeme jen s mrazením v zádech hádat, z jakých tajných archivů pocházely. Rozdíl najdeme i v samotné rozbušce konfliktu. V dni poté zažehne válku fiktivní invaze Sovětů do západního Německa. Vlákna na to jdou jinak. Scénář pracuje s tehdy velmi živým geopolitickým napětím v Íránu. Sledujeme tak mrazivou vizi toho, kam až může neústupnost velmocí zajít. Pak už jen vidíme záblesk. Červený knoflík byl stisknut. Kým? To už je v prachu jaderné zimy jedno. Příběh je geniálně rozdělen na dvě poloviny. První polovina o život PŘED. Sledujeme tak osudy obyčejných lidí, jejichž běžné starosti o lásku a rodinu protínají strohé zpravodajské šoty o hroutící se diplomacii. Druhá polovina už je o životě PO. Nekompromisní pohled na kolaps civilizace, hladomor, nemoci a rozpad lidskosti. Tento polodokumentární styl vyprávění nestárne. Naopak, s lety nabývá na mrazivé aktuálnosti. Konflikty mezi jadernými mocnostmi bohužel nikdy neskončí, jen se v průběhu dekád mění ohniska napětí na mapě světa a do hry vstupují noví hráči, jako třeba EU. Nabízí se tak kacířská myšlenka. Neměli by politici dostat povinnost sledovat tento film každý rok zákonem? A který snímek je lepší? Na tom nesejde. Oba budí hrůzu stejně dokonale, jen britská stopa zanechá jizvu, kterou už nelze zacelit.

Chvílemi opravdu strhující a mrazivý snímek, který ukazuje jaké následky by měl atomový výbuch ve Velké Británii. Škoda přílišné zdlouhavosti filmu. Ale i tak se jedná o snímek na který jen tak nezapomenete.

Je paradoxem že jsem se k tomuto snímku dostal více jak čtvrtstoletí po jeho vzniku. Extrémní a realistická analýza života po atomové apokalypse nemůže nechat prakticky žádnou věkovou skupinu v klidu. Pro mě osobně zfilmovaná noční můra mého dětství, která nám byla každodenním strašákem. Když se oprostím od osobních pocitů, máme zde hraný částečně dokumentární film, s krátkými hlasovými vstupy komentátora suše hodnotící hrůzy a dopady nukleární války. Důkladnost načasování a syrovost, se kterou jsou daná fakta nadávkována, je opravdu neskutečně skutečná a hrůzostrašná. Nejbrutálnější reálný nehorror který jsem kdy spatřil. Když si uvědomím, jak strašně blízko v historii jsme byly tomuto holocaustu, mrazí mě v zádech. Souboj kde není vítězů ale pouze poražených. Neumím si ani představit co musel snímek vyvolat v době svého vzniku, kdy studená válka vrcholila na maximum. Jakákoli slova po shlédnutí tohoto snímku jsou nedostatečná k vyjádření šoku který po něm každý normální člověk musí zažít. Všechny rádoby děsivé filmové věci současnosti jsou najednou směšně ubohé. Klaním se před Mickem Jacksonem za precizní převedení dopadů jedné z největších hrůz, co kdy člověk dokázal vymyslet na filmové plátno. Tento film by měl být rozhodně povinný v hodinách dějepisů, a hlavně pak na setkání vojenských a politických vúdců zemí této planety. Alarmující-90%