Havaj, Oslo

Další z těch úžasně (skoro) beznadějně depresivních filmů pro náročného filmového diváka.Norské Havaj, Oslo mi totiž atmosférou připomíná Vinterbergovo Submarino nebo Nechte maličkých od Papriky Steen. Ikdyž aktéři se viditelně prvoplánovitě setkávají a rozcházejí,mrazení v zádech z nenaplněných snů,touhy a nemilosrdnosti osudu vnímám opravdu intenzivně,aniž by mi autor předem podsouval,kdo si co zaslouží,jako je tomu u velkofilmů pro masy s podobným dějem.

Mozaika osudů několika podivných lidiček, které se vzájemně kříží a proplétají v jednom neobvykle horkém dni v Oslu. Leon žije v psychiatrickém ústavu a vždycky když je něco nad jeho síly utíká, 11 let čeká na svoji lásku Asu. Slíbili si, že se o jeho 25 narozeninách setkají a vezmou se. A teď se bojí, že Asu nepotká a možná se i oba bojí toho, že se setkají. Jeho bratr Trygve chce zase tyhle narozeniny využít k útěku z vězení. Dva kluci pobíhají po ulicích a snaží se, po smrti otce, zůstat spolu a utéct dětskému domovu. Bývalá zpěvačka se sebevražednými sklony utíká před životem. Rodiče novorozeného chlapce se vzácnou srdeční vadou, spěchají za nadějí. Ale hlavně je tady Vidar, který ve snech vidí do budoucnosti a ze strachu, co by se mohlo stát, raději nespí. Chtěl by utéci svým snům. Každý před něčím utíká a něco se snaží dohonit ... sny, naději, lásku. Nádherný film.