Srpnová rapsodie

Dodnes mně mrzí,že jsem to nevydržel a usnul! Další dílo které se táhlo a mně nudilo, párkrát jsem se usmál, ale na místech kde jsem asi neměl....

Vždy, když se podívám na nějaký film od A. Kurosawy, tak si říkám, že musím vidět všechno co natočil a již se těším na další, protože zcela jistě vím, že mě nezklame. I když tento film nepatří zdaleka k jeho vrcholů je prodchnut dojemnými scénami, lidskostí a krásnými záběry. Obsahuje i kritiku, především pragmatické vypočítavosti dospělých, a morální poselství. U filmů mám většinou problém s projevem dětských herců, ale zde působí, zřejmě v důsledku mistrovského režijního vedení, zcela přirozeně. Jedinou výtku bych měl k obsazení Richarda Gereho, jež svým pojetím role, typu „keep smiling“, působí mezi projevem japonských herců jako „jeliman“.

Vždy, když se podívám na nějaký film od A.Kurosawy, tak si říkám, že další už vidět nechci. Ovšem po čase na toto své dobré předsevzetí nepochopitelně zapomenu a opět se dívám na další s tím, že tentokrát už mě to určitě chytne. Bohužel nestalo se tak ani u tohoto filmu. Bylo zde sice pár krásných scén, třeba ta v níž si děti u památníku obětí atomové bomby, prohlíží sochy darované městu Nagasaki různými zeměmi světa a jedno z dětí pípne, že nikde nevidí nic z Ameriky-to je opravdu silný moment. Také záběr na babičku dětí, modlící se za svého též bombou zabitého manžela je krásně udělán. Tím bylo ale mé nadšení vyčerpáno a i přes svou nezvykle krátkou stopáž, se mi film neskutečně vlekl. Zvláštní byla účast R.Gera, který ač rozhodně nepatří mezi mé oblíbence, zde mezi těžkopádně hrajícími Japonci zářil.