Duna

Vizuální psychedelické orgie doprovázené spousty vysvětlování a přehršlí postav s příběhem, který se Duny dotkl jen letmo, protože v normálním filmu je většina nezfilmovatelná. Uvidíme, co vyzobe nová Duna a opět budu muset kouknout na seriál, který toho dokázal zahrnout daleko více z rozsáhlého Herbertova vesmíru.

I kultovní sci-fi Duna z roku 1984 nakonec podlehla producentskému nešvaru umělého natahování stopáže. Jenže tentokrát narazila kosa na kámen, a to velmi tvrdě. Sám režisér David Lynch nechtěl mít s televizním stodevadesátiminutovým monstrem cokoli společného. Své jméno nechal z titulků demonstrativně odstranit, takže byl nahrazen pseudonymem Alan Smithee. Pod scénářem figuruje jistý Judas Booth. Tato Lynchova hořká slovní hříčka, odkazující na biblického Jidáše a vraha Abrahama Lincolna, Johna Wilkese Bootha, mluví za vše. Režisér měl eminentní pocit, že ho studio Universal bezprecedentně zradilo a jeho autorskou vizi bezohledně zničilo. Ať už se televizní sestřih někomu zdá sebesmysluplnější, faktem zůstává, že tato verze brutálně destruuje umělecké tempo, rytmus a hypnotickou atmosféru, o kterou Lynch tak rigidně usiloval. Původní kino-verze se svými 137 minutami sice trpí dějovou zkratkovitostí a zkoseným vyprávěním, stále si však uchovává Lynchův nezaměnitelný, surrealistický a temně hřejivý vizuální styl. Prodloužená verze oproti tomu působí jako mechanicky poslepovaný polotovar z odřezků, který naprosto postrádá režisérský cit pro střihovou skladbu. Kritickým lakmusovým papírkem budiž hned samotná expozice. Zatímco verze pro kina startuje ikonickým, uhrančivým monologem princezny Irulan, v prodloužené verzi je její hlas nahrazen úmorným úvodem s mužským vypravěčem. Ten za doprovodu statických ilustrací a hrubých konceptuálních kreseb polopaticky vysvětluje historii vesmíru a mezigalaktickou politickou situaci. Výsledný dojem? Místo vtáhnutí do epické vesmírné opery dostává divák nudnou a zdlouhavou přednášku z dějepisu, která zcela pohřbívá jakékoliv sci-fi mystérium. Paradoxem zůstává, že přidané scény skutečně pomáhají lépe dešifrovat komplexní nitky knižní předlohy Franka Herberta. Jenže filmová řemeslnost dostává na frak. Vystřižené sekvence totiž před svým původním vyřazením neprošly finální postprodukcí. Výsledkem je chabá dynamika jednotlivých obrazů, tristní triková úroveň a vyloženě odbytý zvukový i obrazový mix, který bije do očí. Suma sumárum, 190minutový televizní sestřih selhává jako ucelené filmové dílo. Zbývá z něj jen pachuť bizarního producentského Frankensteinova monstra, které vzniklo za zády tvůrce. Jako plnohodnotný filmový zážitek je tato verze v podstatě nekoukatelná. Funguje pouze jako fascinující historický artefakt pro nejtvrdší jádro Herbertových fanoušků, kterým pomůže poslepovat chybějící střípky narativu Arrakisu. Běžný divák, stojící před volbou, kterou verzi zvolit, by si ale raději než házení korunou měl položit otázku, zda chce vidět sice nedokonalého, ale stále autentického Lynche, nebo studiovektory zmrzačený polotovar.

Tak určite jedna zo slabších chvíľ Davida Lyncha. Na jeho pomery to je netypický film a vlastne jeden z tých zrozumitelnejších. Hovorí sa o tom, že kto knihu nečítal, tak sa mu to môže páčiť. Ja nie, tak aspoň som nie zaťažený predlohou. Ono malo to peknú atmsoféru, i keď niektoré triky boli divné. Na druhej strane červ sa podaril. Aj by som dal viac, ale koniec zas bol hrozný, tie spontánne revolúcie, tie hrozné výrazy pri boji za slobodu a tak, no... Navyše to obsadenie červa tiež bolo akési divné. A tiež mi vadilo, že tí červení boli riadni burani, neviem ako môžu takí hulváti dobyť planétu, ale veď aj tak dostali nakoniec po čuni, očakávane. Inak sa mi nechce veriť, že bude ľudská civilizácia o 8000 rokov vyzerať takto, to by bola riadna degresia (ak tu vôbec ešte bude). Inak ale po zhliadnutí mám chuť oprášiť starú mašinu a zadrtiť Dune 2000

skvělí film od režiséra David Lynch který režíroval i sloního muže ten to film je hodně povedení a velmi slušně obsazeno na dobu vzniku velice slušné efekty