Jsem

Poláci bezesporu umějí točit dobré filmy a to i ty obsahově náročnější. V tomto konkrétním případě mi však přišlo, že paní režisérka se rozhodla za každou cenu natočit "těžký art" a v poněkud samoúčelných kejklech s kamerou a hudebním doprovodem se jaksi ztrácela sama idea filmu. Bezesporu odvážný pokus, ale tahle rána nakonec dopadla jen někam na kraj terče. No, ale kdo ví, třeba jsem jenom něco nepochopil.

A to jest co, do cholery? Nějaký novodobý audio vydírání? Ne ne, jen kapku přeexponovaná touha stvořit umění, která i přes všechnu hudební vznosnost a čarování s obrazem stejně nedokáže přetransformovat bolest, která se skrývá uvnitř odvrhnutých, do silného zážitku. Namísto toho tlačí diváka do kouta k dalšímu hudebně-lyrickému zpracování a tam se já nechávám zahnat jen velmi nerada, ale když už tam jsem, vyžaduji vzpomínku na vlastní slzy... a tady ani kapka, pouze rozpaky. Jinak koukám, že Poláci mají taky se sebou co dělat...