Ghetto

Zpočátku to vypadalo na pouhou jedinou vážnější výtku. Německo-Litevský film, němečtí a litevští herci, a všichni melou anglicky. S přibývajícím časem však počet připomínek rostl takřka geometrickou řadou a z filmu se stával sled nesouvisejících nesmyslů. Společné pijatyky německých vojáků a židů, jakýsi kontrakt židovského krejčího s Wehrmachtem, divadelní představení oslavující povstání ve Varšavském ghettu, liduprázdné čisté ulice apod. Závěrečná scéna s bezinkovou marmeládou byla už notně za hranicí dobrého vkusu. Nic o nucené otrocké práci, nic o desítkách lidí kteří každodenně umírali hladem a vysílením, téměř nic o tisících poprav a vražd, nic o činnosti Einsatzgruppe A. K těm liduprázdným ulicím bych dodal, že na malém prostoru několika ulic bylo nuceno přežívat dvacet devět tisíc lidí. Sice se film víceméně zabývá samotným divadlem, které v ghettu fungovalo i ve skutečnosti, ale i tam musely být podmínky daleko horší, než-li je vykresleno ve filmu. Jediné co snese přísnější kritéria je vykreslení kontroverzní postavy Jacoba Gense, jenž sice s okupační správou aktivně spolupracoval, ale měl i zásluhu na záchraně mnohých životů. Film o něm samotném, by byl dozajista zajímavější. Na vyvražďování židovského obyvatelstva se mimo německých nacistů podíleli velkou měrou i Litevci. Pogromy řízené Litevskou aktivistickou frontou, při kterých bylo zabito několik tisíc židů, popravy vykonávané příslušníky litevské fašistické organizace atd. O těchto okolnostech se jaksi pomlčelo. Těch 130 000 obětí holocaustu na Litevském území hovoří za vše.