Světla v soumraku

Finský Honza aneb Jak chudák do ještě větší nouze přišel. Možná se Kaurismäki inspiroval (ne poprvé) právě touhle Cimrmanovou pohádkou. Znovu nemluvný hrdina, tichá hrdost ponížených, modelové situace, typizované postavy a dialogy. Hledat v Kaurismäkiho filmech realističnost je zásadní chyba, stylizace je u něj zcela záměrná, jeho vyprávění je na stereotypech postavené a díky nim působí tak trochu jako mýtus. Mám tenhle jeho styl rád, ale přece jen: aspoň náznak vývoje by neškodil. Zdá se mi jako by se zasekl někde tam, kde byl Jarmusch v období Podivnější než ráj (docela by mě zajímalo, který z těch dvou uměleckých blíženců přišel dřív s těmi zatmívačkami).

Po dlouhé odmlce se ozval tenhle klasik finského filmu a návrat je to povedený. S minimalistickými prostředky umně vystihl osamění obyčejného člověka v dnešním velkoměstě. Neříkám, že příběh je nějak světoborný, o tohle tu nejde. Naopak výprava je jedinečná, popis metropole je až děsivě odcizující se životu. A to nemluvím o hereckých výkonech, zde si s gustem zahrály i postavy ve vedlejších rolích. Jak tenhle strohý styl kontrastuje s přehnanými, překombinovanými kreacemi v běžných amerických filmech, kde máme často pocit, že TAKHLE to v životě rozhodně nechodí. Poznámečka: režisér je vášnivý kuřák, takže cigareta provází film od začátku do konce. A to už se ve filmech vidí málokdy, snad naposled ve francouzských filmech s Belmondem a ve filmech pro pamětníky.

Psychologicky propracované postavy? Kde? Je hlavní postava, která pořád někam odevzdaně civí a pokuřuje propracovanou postavou? Těžko. Syrové? Kde? Statické záběry, ve kterých si všichni herci zapomněli mimické svaly někde doma a prostoduchý děj, jehož synopse by se vešla na tři věty i s pointou, to prostě u mě není dobrý film. Seznámení s Kaurismäkim tedy u mě zrovna dobře nedopadlo. Možná pokud bych se chtěl unudit k smrti, natáhl bych Světla v soumraku na dvojnásobnou stopáž a výsledek by byl jistý.