Portrét šílenství

Host v baru: "Povím vám, kdo je za vodou." Edmond: "Kdo?" Host: "Negři. Občas bych bral bejt negr." Edmond: "To jsme na tom stejně." Host: "Vyloupil bych krám... - teda nic proti, každá rasa má svý způsoby: seveřani jsou takoví, jižani zas makoví. Jim jde jen o to, aby seděli pod stromem a čuměli na slony. Nemůžou za to, ani v nejmenším. My žijeme pod příliš velkým tlakem. Přesně proto jsou negři za vodou. Vysvětlím vám to: oni nikdy za nic nedokázali přijmout odpovědnost."

Edmond: "Ten zkurvenej negr po mně vyjel: 'Naval všecky svý prachy!' Sedmačtyřicet let zkušeností mě nutilo zpanikařit a říct si: 'Málo mu platí, nesežene flek; je větší než já, je to zabiják, na vlastním životě mu nesejde, je všeho schopnej...' Mám v hlavě intelektuální svinčík a nachčiju si do kalhot, když mi černá huba řeže pinďoura. Ale něco ti povím: naučil jsem se nenávidět. Uslyšel jsem vnitřní hlas. Byl jsem v šoku. Vzepřel jsem se tomu dobytkovi. Vytáhnul jsem nůž a zarazil mu ho do krku. 'Narvu ti to do prdele, opičáku! Chceš se prát? Tak do toho! Uříznu ti pracky, je mi to úplně fuk! V žilách mi koluje válečnická krev, ty šimpanzi!' Krev mu crčela z krku." Dívka: "Zabil jsi ho?" Edmond: "Zabil? Nevím. Je mi to jedno." Dívka: "To je úžasný!" Edmond: "Nejdůležitější nebyl ten nůž, ale to, že jsem se ozval. Nechtěl jsem ho chápat, ale chtěl jsem, aby on pochopil mě. Chtěl jsem ho zabít. A v tom momentě ze mě vylítlo sedmačtyřicet let předpojatostí; sedmačtyřicet let, kdy všechny ty... ty smýčící puťky... A co jako? Poprvé v životě jsem viděl: jsou to taky lidi. - Fajn pocit, říct to nahlas, co? Když tě to psychicky zvedne, pokaždý to nahlas řekni. Ale má to i důvod: musíme se tomu vzepřít. Není žádný právo ani historie, jen přítomnost. A jestli existuje Bůh, možná má rád slabochy, ale uznává silný jedince. Lidi se tě musí bát. Musíš si umět získat respekt."

Negře zkurvenej! Sráči! Ty opičí tlamo! Černá hubo! Hovado zasraný! Negře posranej! Debile vylízanej! Sráči! Zkurvenej negře! Moc mě neser, ty černá tlamo! Doufám, že zdechneš!

Edmond: "Celej život makám! Celej život makám! Celej život makám..."