Jmenuji se po tátovi

Tohle televizní drama režiséra Jaroslava Dudka jako kdyby skoro ve všem zůstalo nějak na půl cesty. Příběh zůstal víceméně otevřený jako kdyby si ho měl každý divák dotvořit sám podle své nátury a to čemu se dříve říkalo "společenské poselství" zůstalo také jenom v náznacích (u J. Dudka velmi nezvyklé). I herecky je to nedotažené. Jana Štěpánková je sice precizní ale většina ostatních nevyjímaje rutinéry jako jsou (či spíše byli) Bořivoj Navrátil, Petr Pelzer nebo Viktor Maurer působí jako kdyby hráli se zataženou ruční brzdou. Kapitola sama pro sebe je pak Tereza Brodská. Už tady se začínalo ukazovat, že její talent se vytrácí někam do nenávratna a její výrazový rejstřík bude pozoruhodně úzký (což se v následujících letech plně potvrdilo). Vzhledem k režisérovi a kvalitě obsazení jsem čekal určitě víc než veskrze průměrnou podívanou.

Mě tohle moc nepřesvědčilo, přestože osobnost režiséra a herecké obsazení zněly velmi slibně. Příliš uměle vytvořené drama, v němž se mnoho mluví - filozofické myšlenky se střídají s příliš úzkoprsým a přízemním pranýřováním socialistických praktik. Jana Štěpánková okouzlující jako vždy, zatímco Tereza Brodská mě mnohem více baví dnes - tady to bylo takové postpubertální oplácané nedochůdče. A Gustav Bubník jakoby zapomněl, že není v divadle, ale před kamerou.

Naštěstí krátká podivnost s neustále brečící hlavní hrdinkou, retrospektivami a pokus o psychologický film. No, viděl jsem horší. Takže jako plus hodnotím to, že to bylo milosrdně krátké a sem tam se objevil záblesk herectví a zajímavosti. Ovšem toto malinké plus strhávám za debilní konec, kde se vůbec nic nevyřešilo.