Ó rozume, ó lásko

Televizní inscenace „Ó rozume, ó lásko“ je hrou o Georgu Büchnerovi. Ale o kterém? O tom, který se narodil 17. října 1813 v Goddelau u Darmstadtu, zemřel 19. února 1837 v Curychu a který se zapsal do dějin německého písemnictví jako výrazný revoluční spisovatel? Nebo o tom, jenž psal hry o Dantově smrti, o vojáku Vojckovi a přitom získal významnou vědeckou hodnost v oboru přírodních věd? Nebo o Büchnerovi, který během studií ve Štrasburku pochytil „francouzský vzduch“ – „odlesky revoluce“, na příkaz rodičů pokračoval ve studiu v rodném Hessensku a jehož radikální politické vystoupení zde ho dohnalo k útěku ze země? Scénář předepisuje pouze jediného Georga Büchnera: mladého člověka, jenž během kratinkého života tolik dokázal, tolik stihl, že jeho závěrečná tragédie je o to průkaznější a zřejmější. Autor výborně stylizuje milostnou hru mezi Büchnerem a jeho štrasburskou snoubenkou Minnou. Hrdinovu otci, medicinálnímu radovi z Darmstadtu, navléká přesvědčivý – a proto omezený i krutý – plášť bezvýhradně loajálního poddaného hessenského velkovévody a mladého George pak zavádí do tajné společnosti pro lidská práva (ovšemže se v ní skrývá jeden denunciant) s očima, jaké mladí básníci mívají: dychtivýma, planoucíma možná i trochu naivníma. A přitom je tu dostatek místa pro krásnou postavu Georgovy matky, pro rozhodnou přímočarost „rudého Beckera“, i pro hrůznou moc, jíž disponuje krajně reakční hessenské soudnictví. A jako spolehlivou zálohu, jako přístav, z něhož bude vždycky kam vyplout (a především jako velkou metaforu), tu scénář spíše naznačuje, než rozvíjí motivy trvalé hodnoty lásky i trvalé hodnoty umění. Věřme, že se režiséru inscenace Otakaru Koskovi a hercům Oldřichu Víznerovi, Daniele Kolářové, Ladislavu Boháčovi, Jiřině Petrovické, Karlu Šebestovi, Karolíně Slunéčkové, Libuši Švormové, Marii Brožové a dalším podařilo natočit hru „Ó rozume, ó lásko“ alespoň tak dobře, jak ji scénář předepisuje. [vev] Ó rozume, ó lásko. Květy. 1973, č. 31, s. 46 – 47.