Žít

Hlavní hereckou předností pana Shimury je rejstřík tří upřených pohledů (vyvalený, vyvalenější a nejvyvalenější - to podle závažnosti situace, či momentu překvapení) a permanentní japonský předklon, přesto mě jeho postava pobavila i dojala, a chvíle, kdy zmizel z obrazovky, se mně jevily stejně, jako u valné většiny japonských filmů - takové hemživé pimprlové divadlo.

Hodně dojemný, působivý příběh, navíc formálně neobvykle zpracovaný (o hrdinově "posledním boji" se dozvídáme až v retrospektivě po jeho smrti). A to i přesto, že pro nás můžou některé citově vypjaté pasáže vyznívat přehnaně. Prostě japonská mentalita je úplně jiná než naše. Například nezapomenutelná scéna, v níž Watanabe uprostřed prohýřené noci zpívá v utichajícím baru smutnou ústřední píseň. Detail jeho rozechvělé, plačící tváře může cynickému Evropanovi ve své hluboké tragičnosti připadat až groteskní. A to nemluvím o opilých úřednících na smutečním setkání - to je fascinující pohled. Není to film pro každého, dokonce i Kurosawovi ctitelé zvyklí na jeho samurajské eposy, mohu být zklamáni. Fajnšmekři si ale určitě přijdou na své.