Den sedmý, osmá noc

Snímek je bezesporu zajímavý, ale mám tak nějak pocit, že hlavně pro dobu vzniku a tehdejší situaci u nás. Já na tyto "podivnosti" zrovna moc nejsem, takže mne to nijak moc neoslovilo. 201109029812/10001

Jestli jsem po Zabité neděli D. Vihanové cítila beznaděj, tak tohle byl daleko větší náraz na psychiku. Síla davu byla jasně ukázána ve filmu Proč, ale tady byla panika a stoupající strach daleko silnější, protože se nedala vůbec identifikovat příčina. Jestliže si člověk uvědomí, že tohle napsal Z. Mahler těsně po okupaci bratrskou armádou, tak zcela chápu, proč emigrace byla dobrým řešením dalšího života u mnoha lidí.

Jeden z nejzásadnějších snímků československé nové vlny, který se však dočkal nevděčného osudu. Jeho kritický ohlas byl neoddělitelně svázán s politickým napětím po srpnu 1968. Film, jenž původně vzbuzoval nadšení diváků i intelektuálů svou uměleckou silou, se brzy po okupaci stal obětí ideologické cenzury. Byl umlčen, zařazen mezi „nežádoucí“ a uložen do pomyslného trezoru. A není se čemu divit. Jeho téma, dnes bychom řekli xenofobie, se dotýká hlubokých vrstev lidského strachu, nejistoty a potřeby kontroly, která pramení z nedostatku informací a z traumat minulosti. V době, kdy země čerstvě čelila vojenské okupaci, působilo takové zrcadlo společnosti jako nebezpečně odvážné. A tak byl film označen za ideologicky „pravicový“ a údajně poplatný oportunismu, protože otevřeně reflektoval atmosféru bezmoci a rozkladu víry v socialismus s lidskou tváří. Režisér Evald Schorm byl obviňován z „černého vidění světa“, z toho, že zrazuje ideály tím, že ukazuje člověka nikoli jako hrdinu, ale jako oběť strachu. Manipulovatelnou, zranitelnou, lidskou. Jenže právě v této civilní pravdivosti spočívá síla filmu. Scénář mistrně zachycuje psychologii strachu i rozpad komunity, a herecké výkony – jak profesionálů, tak neherců – dodávají příběhu autentickou energii. Z určitého úhlu pohledu působí celé dění až groteskně. A možná i je. Realita, kterou Schorm zachytil, je absurdní právě svou pravdivostí. Směšná i děsivá zároveň. Film tak není jen dobovým dokumentem, ale také varováním. Ukazuje, že kolektivní psychóza a strach nejsou výsadou jedné epochy. Jsou univerzální, stále přítomné, a vždy připravené znovu ovládnout společnost, která přestane naslouchat rozumu.

"Domov. Některá slova jsou zakázána, mezi ně patří domov. Domov je omyl! Proboha! Jenom po dobrém, naše ideály jsou odlišné. My nesmíme, my nemůžeme, my musíme! My jsme přece jiný! Vzpamatujte se! Voni jsou zlý, voni by to z tebe dostali! Stejně jsi nikdy neuměl lhát. Jednotlivec se musí podřídit, chápeš? Já přece vím, že jsi nevinnej, ale ty jsi nás viděl! Musíš to uznat! Jdi dál, násada je dlouhá. To já abych ti ulevil, mrtvých je víc než živých, nic se neděje. Buďme hodni svého utrpení, vody se zavírají, země rozpadá, nic je jen nové něco, není kratší cesty, kde je pouhá nutnost není odměny, naše srdce jsou otevřená....." Nejbrutálnější podobenství, apokalypsa plná symbolických gest a obrazů, bezprostřední parafráze na okupaci naší země ruskými vojsky v osmašedesátém. Peklo, strach, očistec. Jakoby chaotická alegorie, taková směs obrazů. Vlak stojící na nádraží, nikdo neví, proč tam přijel, jestli ty lidi bude odvážet...a jestli do koncentráku nebo kam. Znásilnění herečky členy Národního výboru na hřbitově. Taková ta neustálá, všudypřítomná atmosféra podivného strachu, vzájemného podezírání. Bezvýchodnost. A hlavně ten strach. Natočené nádherné divoké záběry, působící až dokumentárním dojmem. Ještě dřív, než byl film dostříhaný, už byl zakázaný a po dokončení nešel ani do distribuce a okamžitě byl odklizen do trezoru. Podle mě to je toto dílo králem všech trezorových filmů! Tolik narážek a dvojsmyslných vět, tolik odkazů na bestialitu komunistického režimu v naturalistických symbolických parabolách se v žádném jiném trezorovém filmu nevyskytuje. Výsledný film neviděl ani Evald jako režisér, ani Jan Kačer jako hlavní protagonista, premiéru měl až v roce 1990. Vyznívá jako historická zpráva o době, která vlastně nikdy neztratí svoji hodnotu a film působí jako umělecký obraz nějakého zklamání, přepadání, přepadnutí bezbranného člověka, jeho zešílení z nenormality. Genialita Evalda Schorma spočívala v tom, že on, jehož povaha byla hodná, jemná, až citlivě lyrická, dokázal natočit takový násilný a zlý film. V československé kinematografii nemá obdoby. Velkou zásluhu na tom má i scénárista Zdeněk Mahler, který napsal scénář ihned po příjezdu Rusáků. "Já tam zavolám, přiznám se svobodně." "Cos proved?" "To nevím, ale něco jistě. Existuju, tedy jsem vinen!" "Každé utrpení má svoji hodnotu. Jsme-li absolutně zbaveni práv, stáváme se úplně svobodnými. Odnikud nemůžeme nic očekávat, všechno je tudíž na nás......."