Todd Solondz nás ve svém nejprovokativnějším, nejsurreálnějším a zároveň nejosobnějším filmu zve na iniciační cestu nezletilé Avivy, která je dlážděná poněkud perverzně realizovanými dobrými úmysly a přesně v duchu principu palindromu končí přesně tam, kde začala.
Po dvojici kontroverzních a finančně neúspěšných filmů Štěstí a Opsáno ze života natočil Todd Solondz snímek, který kritici vesměs považují za jeho nejbizarnější dílo, zatímco on sám jej opakovaně označuje za svůj nejosobnější film.
Hlavní hrdinkou je nezletilá dívka s palindromickým jménem Aviva, která po sexuálním experimentování se synem známých svých rodičů otěhotní a matka ji přinutí jít na potrat. Aviva uteče z domova, což odstartuje sérii bizarních peripetií, zahrnujících setkání s křesťanskou komunitou vychovávající skupinu postižených adoptovaných dětí nebo milostný vztah s pedofilem, který pro zmíněné křesťany dělá nájemného vraha. Přinejmenším přitom platí, že žádný Solondzův film není do téhle míry surreálný a konfrontační.
Režisér tu navíc pokračuje ve vypravěčském experimentování z filmu Opsáno ze života. Děj je rozdělený na několik kapitol, jež uvádějí jména různých postav. (Figurují mezi nimi i plánovaná jména pro děti, jež se kvůli potratům nenarodily.) Daleko podstatnější bylo rozhodnutí obsadit Avivu v každé kapitole jinou herečkou. Hlavní hrdinku tak ve filmu hraje osm různých žen zcela rozdílných typů, od blonďaté Jennifer Jason Leighové přes několik dětských představitelek až po plnoštíhlou černošskou herečku Sharon Wilkinsovou, jinak známou především z broadwayských muzikálů.
Interpretace filmu se vesměs shodují na tom, že obsazení hrdinky několika různými herečkami souvisí s hlavním tématem filmu, kterým je nemožnost změny. Vedlejší postava v jedné scéně Avivě říká, že lidé se ve skutečnosti nikdy nemění, v jádru zůstávají pořád stejní, i když navenek mohou působit pokaždé velmi odlišně. Celá historie dívčina odchodu z domova končí víceméně tam, kde začala, a žádná z postav neprošla výraznějším vývojem. A stejně tak princip palindromu, kdy se určité slovo nebo věta čtou stejně od začátku i od konce, vlastně znovu odkazuje k nemožnosti proměny a ke kruhovému navracení se zpátky do výchozího stavu. To ostatně může sloužit i jako komentář k tvorbě samotného režiséra, který v rozhovorech přiznává, že proces natáčení nesnáší, ale nemůže si pomoci, aby přestal tvořit nové a nové filmy.
Antonín Tesař, LFŠ 2014
