Ztracená revue

Naši televizní tvůrci, kteří zahltili současnou televizní produkci pásovou výrobou podprůměrné a zcela bezduché seriálové makulatury, by se nad sebou měli dlouze zamyslet při pohledu na invenci a kreativitu svých předchůdců, kteří pracovali v předpotopních podmínkách, s metrákovými, minimálně pohyblivými kamerovými monstry. Měli však to, co dnes výrazně absentuje - osobitost, tvůrčího ducha a spoustu nápadů.

Průlomová krátkometrážní hudební komedie a to nejen v Česku. A kdo jiný se mohl pod takovým počinem podepsat než Zdeněk Podskalský. Ve své době známé písničky interpretované populárními zpěváky (pouze krátké ukázky melodií) vyplňují děj okolo rozkolísaného klauna v podání Jiřího Vršťaly (předzvěst populárního klauna Ferdinanda, zejména v NDR, kde soudruzi nepáchají chyby). Dávno jsem při své premiéře chytal písničky Semaforu v podání Suchého, Matušky, Štědrého a dalších; těžko zapomenout na vtipné scénky v podání oblíbených komiků (Bryg, Neděla, Kopecký, Kostelka a dalších), kteří se mihli v malinkých doprovodných rolích. Filmeček jsem viděl už nejméně dvacetkrát a vždy si udělám tu půlhodinku na příjemné pokoukání.

Zdeňka Podskalského mám moc rád a většinu jeho filmů miluji. Ale zábavné hudební komedie, ještě k tomu ve stylu grotesky mě nikdy nesedly. To samé platí i o Ztracené revue, kde se zpívá a tančí v rytmu charlestonu. Svižnou hudbu složil Evžen Illín a nahrál orchestr Karla Vlacha a Karla Krautgartnera.