Život je zázrak

Je jedno v jakém prostředí a mezi kým se film odehrává, jestli mezi Romy, Srby, Američany... tyto světy se od sebe v Kusturicově podání prakticky neliší. Vždy jde o šílený, hlučný, zběsilý, ztřeštěný a pestrý svět (doplněný většinou patřičně energickou hudbou), který připomíná jakousi magickou imaginaci lidského společenství. I zde zahajuje v podobně živém duchu, jak už známe velmi dobře, a dlouho se drží tohoto stylu, ale pak se najednou film snaží být úplně něčím jiným, rapidně klesl na náladě a dostal se do dramatické struktury, přitom se ale šíleně a zbytečně se natáhl, což mu absolutně v ničem neprospělo. Jako kdyby režisér chtěl natočit válečné milostné drama aniž by se chtěl vzdát svého typického stylu. Vznikl tak poměrně nesourodý a trochu zmatený celek, který i když má své silné chvilky v podobě několika perfektních scén (všechny v první půli filmu), už zdaleka nedosahuje kvalit předchozích Kusturicových děl. Život je zázrak zdvihá varovný prst, že jestli to takto bude pokračovat, průšvih je nevyhnutelný.

Kusturica podle mě, i když nevybočuje ze svých zaběhaných kolejí, drží si stabilní formu. Silný příběh vykresluje absurdní situace, do nichž se lidé za srbsko-bosenské války dostávali a to s nezaměnitelnou poetikou a burleskní fantazií pro autora příznačnou. Znovu jsou tu nezapomenutelné scény a obrazy, sebevražedné pitky, svérázné venkovské postavičky, ztřeštěné situace. Tentokrát se ale přidružil i závažnější tón, který nutně s tématem války musel přijít. Náladou mi tak film připomíná Dům k pověšení spíš, než třeba Černou kočku. Velmi působivá je scéna výměny zajatců na mostě, motiv oslíka ztrápeného nešťastnou láskou nebo Luka chytající míč zajatého syna. K filmu Život je zázrak jsem přistupoval s obavami, jestli už Kusturica neztratil dech, nezačal vařit z vody a žít z minulosti. Nic takového. Zase jsem si ten spektákl užil, pobavil se, žasnul a ke všemu i dojal.

Velice pěkný film který hodně zajímavým způsobem popisuje docela obyčejný osud "člověka" jehož stereotyp silně naruší občanská válka na balkáně. Pořádně mě dostala až druhá polovina filmu kdy se mu do cesty cesty připlete mladá muslimka kterou si velmi rychle zamiluje, Kusturica nám ukazuje lidskou hloupost která ničí vše co jí přijde do cesty. Hlavně scéna s vlakem, lajnou na koleji a podrazáckým podnikatelem je nezapomenutelná.

Absurdní, to je snad to první co mě napadne. Podivné místo ztracené v čase. Píše se sice rok 1992, ale tahle část Jugoslávie se tváří, jako by se čas zastavil o pár desítek let před tím. Civilizaci připomínají snad jen koleje, část trati, která má spojit Bosnu a Srbsko. Na nich oslice, která má splín „Trápí se láskou.“ Láska k „zajaté“ muslimce ... „Jak je nebezpečné přilnout k člověku“ a absurdita dobré zprávy ... „žena se ti vrátila“. Absurdní občanská válka a prázdná náruč do které vběhne někdo jiný, koho jsme velmi milovali, než jsme pro samou lásku ... málem zapomněli.