První Hitchcockův barevný snímek Provaz (1948) vstoupil do dějin kinematografie jako ojedinělé stylistické cvičení. Thriller, inspirovaný stejnojmennou divadelní hrou Patricka Hamiltona z roku 1929 (ve Spojených státech byla uvedena pod názvem Konec provazu), byl natočen v jediném souvislém „záběru“, přerušovaném pouze v desetiminutových intervalech (když bylo nezbytné v kameře vyměnit cívku s filmovým pásem) a zhruba uprostřed snímku také jedním detailním prostřihem na Jamese Stewarta. – Nejkratší, formálně však nejexperimentálnější a tématicky nejperverznější snímek v Hitchcockově kolekci, vydané Universalem, vychází z autentického případu chicagských vrahů Nathana Leopolda a Richarda Loeba z roku 1924. Hitchcock vypráví o dvou inteligentních mladících, kteří jen pro pocit vzrušení z nebezpečí a ze zabíjení samotného bezdůvodně uškrtí svého spolužáka. Aby zvrhlé dílo „korunovali“, uspořádají nad jeho mrtvolou (ukrytou v truhle) večírek, na nějž pozvou jeho příbuzné, snoubenku, přítele i bývalého učitele. Jeho přítomnost se však vrahům stane osudná, neboť jako jediný z hostů jejich „sociální pokus“ odhalí... – Divák se v reálném čase ztotožňuje s „okem pohyblivé kamery“, jež proplouvá několika místnostmi, či je naopak zafixována, aby publikum vidělo jen to, co si režisér přeje (scéna, v níž hospodyně sklízí nádobí z truhly, aniž si toho vrahové všimnou). S výjimkou úvodního záběru se celý snímek odehrává v interiérech jednoho bytu. Sladit jízdy kamery a akci herců (ale i techniků) bylo proto nesmírně náročné (na podlaze ateliéru byly dokonce nakresleny očíslované kruhy, na něž kamera najížděla během slovní „narážky“, nábytek i stěny měly kolečka a neustále se přesouvaly). Protože příběh začíná za odpoledního světla a končí za tmy, za okny se hýbala oblaka z mléčného skla a měnilo se i zasvětlení makety newyorských mrakodrapů, ozářených dvěma tisíci žárovek a dvěma sty neony (jeden z nich bliká ve tvaru slavného Hitchcockova profilu). Kromě toho bylo nutné zakomponovat i nezbytné „spojovníky“ mezi oddělenými desetiminutovými záběry: kamera proto většinou najíždí do temného makrodetailu na záda některé postavy. – Komorní thriller však není jen brilantní experimentální hříčkou. Tři roky po Hitlerově porážce poukazuje na zrádnost akademických teorií o „elitářské nadřazenosti“ a o dokonalé vraždě, zvráceně vnímané jako „umělecké dílo“. Postava chladnokrevně samolibého, cynicky vtipkujícího vraha (skvěle jej ztvárnil John Dall), je hrůzným portrétem mladého a zženštilého intelektuála. Jeho chování determinují patologické úchylky s odkazy (kvůli cenzuře ovšem značně utlumenými) na Freudovu teorii spojení paranoie a homosexuality. Mladíkovo chorobné, Nietzscheho myšlenkou nadčlověka zřejmě probuzené „vědomí velikášství“, je ve snímku dokládáno až masochistickou zálibou ve vytáčkách a ve lžích, jimiž se snaží vykroutit se ze zločinu (jejž je možné chápat i jako kompenzaci potlačované homosexuality). – Soudní případ Leopold-Loeb posléze zpracovali také Richard Fleischer ve filmu Compulsion (1959, Nátlak - TV) a Tom Kalin ve filmu Swoon (1992). – Hitchcock proslul i jako autor nekonvenčních trailerů; upoutávka na Provaz (zahrnutá do bonusů) je však i v tomto kontextu výjimečná. Není sestříhána jen z použitých scén, nýbrž vytváří k filmu i jakousi minutovou předehru. Zaznamenává totiž rozhovor Davida Kentleyho s Janet krátce před tím, než mladík odejde na schůzku s vrahy.
-tse-, Filmový přehled 2005/10
