Společenství

Byl jednou jeden dům v Madridu, plný tak odpudivých nájemníků, že by z toho jeden, zrovna ten nejmajetnější, umřel ... a tak do tří čtvrtin stopáže i divák - pro změnu nudou, až finální část rozčeřila hnilobu stojatých vod honby za téměř družstevním dědictvím jednou provždy uzavřené společnosti, která rozhodně nemá zájem přijímat nové členy, zvláště bez dvacetileté čekací lhůty ... Pokud byli do posledního statisty nesympatičtí herci vybráni záměrně, pro reálnější vykreslení charakterů, vyplatilo se, jen jaksi nezbyl nikdo, komu by se dal přát zisk hlavní výhry v závodech o nejúlisnější lest (velmi zábavná část večírku u kubánského nájemníka) a bezskrupulóznější odstranění podílníka. Mně se však, až na několik světlých chvilek, do nálady ani do vkusu Álex de la Iglesia netrefil.