Poslední rozkaz

"Poslední rozkaz". Muž dvojích rolí a dvojích obličejů, nebo lépe řečeno, muž jednoho obličeje, dvojí masky, věčného rozdvojení lidských bytostí a lidských osudů, slávy a pádu, síly a úpadku, štěstí a bídy, vždy tak mohutně, neporovnatelně, do poslední žilky své krevnaté bytosti lidský Emil Janings, nezklamal nikdy očekávání. "Poslední rozkaz" - poněkud problematický překlad původního názvu - dalo mu příležitost k další ukázce nesmírného, podivuhodného hereckého talentu. Děj filmu? Je lidský, dobrý a nikoliv všední. Ruský generál, kdysi carův oblíbenec, dnes zestárlý běženec, uprchlík bez domova, lidský vrak v golfu života, ocitá se v Hollyvoodu, v městě filmů. Cynická, krutá životní ironie. Je mu svěřena role generála ruské armády a celá nenávratná minulost ožívá v nešťastníkově nitru, jitřena a křísena ze svého popela zázrakem století - filmovou technikou. Celá generálova minulost běží před divákovým pohledem. Příběh jeho lásky k podivuhodně krásné ženě, vyzvědačce, záhadné a nezkrotné a přece pozvolna přemožené láskou a dobrotou rytířského ochránce, kterého v osudné chvíli revoluce - kající Magdaléna zachraňuje. Generál umírá pohnutím v režisérově náručí uprostřed filmového studia, v němž prožil znovu svoji minulost tak blízkou a přece tak nesmírně vzdálenou. Se strhující energií celé své silné bytosti Emil Janings hrál svoji roli, bratrsky blízký diváku, a nesmírně citlivá Evelyn Brentová byla mu důstojnou partnerkou. Nesmíme zapomenout ani na pozoruhodný výkon Williama Powella v nesnadné a nevděčné roli režiséra, ani na opravdového režiséra filmu Josefa Sternberga.