Miluju zvuk Kalašnikova, připomíná mi Čajkovského

Autobiografický dokument, který zcela překračuje hranice žánru a na pomezí mezi videoartem, experimentálním filmem a homevideem se pokouší odkrýt následky arménské genocidy z roku 1915, která autorovu rodinu donutila emigrovat do Francie. Režisér se kombinováním amatérských záběrů své rodiny s aktuálním záznamem z bojišť v Náhorním Karabachu zcela v duchu Brechtovské filozofie umění odpoutává od reality. Jeho film není obyčejnou rekapitulací historických faktů, ale především vizuální úvahou o fetišistické estetice války, o odlišné sexuální orientaci, o následcích emigrace. Film velmi důmyslně pracuje s tématy jako válka, destrukce a sexualita, která jsou podle autora neoddělitelně propojena. Právě díky útoku na statičnost britského dokumentu a také na tradiční schémata gay filmů patří snímek mezi nejlepší a nejoceňovanější tituly poslední doby. Febiofest 2004