Jan 69

"Tento film vznikl v roce 1969, už po okupaci. v laboratořích na Barrandově už byla jiná situace, už jsem neměl kameru jako v srpnu 68 a tak vypomohl ředitel studia Vlastimil Harnach, který dal k dispozici kameru i materiál a já jsem to několik dní točil. Je to narychlo zpracované. V laboratořích už byla STB a její pomahači a sledovali, co se vyvolává a kopíruje. Nakonec se panu Kalistovi a jeho známým podařily udělat dvě kopie. Já jsem tehdy točil film v Izraeli a tak jsem tam jednu kopii odvezl. Ta druhá kopie zmizela a objevila se až loni. Z archívu volali, že tam mají nějaký neidentifikovaný materiál a poznal jsem, že je to, co jsme posledních dvanáct let hledali v různých archivech STB a podobně." Černobílé záběry jsou pozoruhodnou výpovědí o době. Přibližují desetitisíce lidí, kteří tehdy do Prahy přijeli, stovky věnců, které zaplnily prostranství před Karolinem. Spolu s tímto snímkem se objevilo dalších 1500 metrů dosud nezpracovaného filmu. Unikátní materiály přežily díky archiváři Myrtilu Frídovi, který je doslova "potopil" do často nepřehledných fondů filmotéky. Nejen knihy, ale i filmy mají své pohnuté osudy. V dubnu roku 2002 se v depozitáři Národního filmového archivu našel materiál natočený 25. ledna roku 1969 během pohřbu Jana Palacha. Jde o osmiminutový snímek pořízený na černobílý materiál formátu 35 mm širokoúhlým objektivem, střihově zpracovaný pouze na hudbu, bez jakéhokoliv komentáře a titulků. Pracovníci archivu začali pátrat po autorech a okolnostech vzniku této jedinečně působivé filmové eseje a jako jednoho z prvních oslovili kameramana Stanislava Milotu. Ten v něm poznal vlastní dílo, které před třiatřiceti lety natočil společně s produkčním Jaromírem Kallistou za morální a materiální podpory tehdejšího ředitele Filmového studia Barrandov (FSB) Vlastimila Harnacha. Esej o Palachově pohřbu spolu s reportážemi ze srpna 1968 byly mimo jiné také důvodem, proč byli jejich autoři z FSB propuštěni. Stanislav Milota se domníval, že se snímek stal obětí zájmu StB, která filmové materiály z tohoto období systematicky likvidovala, a že nenávratně zmizel. Jan 69, jak byl tento film po třiceti třech letech nakonec nazván, však přežil zásluhou statečnosti barrandovských laborantů a zvláště pak díky filmovému historikovi a archiváři Myrtilu Frídovi, který jej zdařile ukryl v často nepřehledných fondech filmotéky někdejšího Československého filmového ústavu. Unikátní filmová esej Jan 69 měla svou světovou premiéru paradoxně v Moskvě 12. prosince roku 2002 na Festivalu filmů o lidských právech. Česká televize uvede toto hořké a emotivní svědectví o tragickém pražském lednu roku 1969 v den výročí Palachova úmrtí. Co proběhlo hlavou Stanislavu Milotovi, když po dlouhých desetiletích znovu viděl svůj snímek? „V úžasu jsem se díval na film, který jsem sám natočil a který jsem pak dlouho hledal - po listopadu 1989 dokonce v archivech StB - a považoval už za ztracený. Skoro jsem jej zapomněl a po těch třiatřiceti letech jsem na něj hleděl očima diváka, kterému se náhle intenzivně vybavila historie. A znovu mnou pohnul pohled na obrovské zástupy lidí, které jsou něčím zasaženy. U nás se to stává, když se vyhraje hokej nebo když se stane mimořádná tragédie. Palachovu smrt dosud považuji za jednu z největších tragédií a současně za pojmenování něčeho, co se tu tehdy dělo. Když dnes vidím mladé generace, které o tom nic nevědí, považuji to za důkaz toho, že i učitelé a rodiče rychle zapomínají. Mnozí z nich zcela samozřejmě žijí v dnešní demokracii, o niž se nepřičinili, a už si neuvědomují, že pro její nastolení musel někdy někdo něco udělat.“ AČFK